Producent Easy Mo Bee oslaví pětadvacet let v hudebním průmyslu jakožto jedna z nejvíce inovujících posil pro hip hop svým novým albem „AND YOU DON´T STOP!“, které oficiálně vešlo ve známost světu jako roj včel v sobotu 10.1.2015. Jako stálice od prvních chvil newyorského rapu začal psát svou kariéru Easy Mo Bee vedle umělce Big Daddy Kane na jeho přelomovém albu „It´s A Big Daddy Thing“ v roce 1989. Vypomáhal vyšlechtit zvukové stopy fenoménům GZA, RZA a Notorious B.I.G., a vypomáhal také ve studiu s 2Pacem, Kuruptem, LL Cool J, Slick Rickem, Public Enemy a Wu–Tang Clan. Tento producent vystavěl památný most mezi hip hopem a hudbou Milese Davise pro svůj projekt „Doo–Bop“, který v roce 1991 obdržel cenu Grammy a dále spolupracoval s Aliciou Keys nebo jazzovou superstar Candy Dulfer. Znám pro svou nebývale invenční samplující techniku je Easy Mo Bee uctíván za nápadný a nápaditý vliv na mladé producenty. V roce 1991 taktéž remixoval památný singl IAM „Tam Tam de  l´Afrique“.

ISRÆL ISIDORE BALINE   a.k.a.    IRVING BERLIN

☼  11.5.1888   TEMUN, SIBIŘSKÁ TUNDRA        ۞   22.9.1989   FARMA LIVINGSTON MANOR

Americké muzikály se odjakživa shlížely v nesčetných variantách pohádkových příběhů o odstrkované Popelce či venkovském mládenci, chudém jak kostelní myš, kteří se ve světě dočkají bohatství, osobního štěstí a zpravidla také záviděníhodné proslulosti. Tím spíše, že dějištěm těch novodobých pohádek byla Amerika, obestřena gloriolou ničím neomezených možností. Z tohoto námětového okruhu čerpal ostatně i památný snímek Jazzový zpěvák, který na podzim roku 1927 znamenal definitivní soumrak éry němých biografů. Mezi písněmi, které v něm poprvé zazněly ze stříbrného plátna, nechyběl ani tehdy právě fresh šlágr Modré nebe (Blue Skies). Když ho Belle Bakerová uvedla rok předtím v jedné broadwayské revui, dostalo se mu hned napoprvé od diváků skandovaného potlesku na otevřené scéně. Jeho skladatel i textař v jedné osobě Irving Berlin, který už tenkrát – ve svých osmatřiceti letech – patřil k nejznámějším osobnostem amerického hudebního nebe, měl přitom sám za sebou život, který se nejenže oné sacharínové historce z filmového plátna podobal, ale dokonce ji v lecčems ještě strčil do kapsy.

Také malý Berlin, podobně jako filmový hrdina Jazzového zpěváka Jackie Rabinovič, vyrůstal v rodině kantora v jednom z těch navzájem si velmi podobných suterénních bytů v otřískané mokré čtvrti dolní části Manhattanu, kde se odehrávají úvodní sekvence filmu, a která se koncem 19. století stala novým domovem statisíců běženců z východní Evropy. Berlinovy rodiče patřili mezi ně. Bylo mu devět, když otec zemřel, a přestože byl z osmi sourozenců nejmladší, musel už tehdy přispívat na domácnost drobnými výdělky za pouliční roznášení novin. Jako zpívající číšník v čínské čtvrti obdržel v devatenácti za první publikovanou písničku svých 37 centů. O čtyři roky později mu jiná skladba vynesla gáži desetitisíců dolarů, které rozmnožil čas na statisíce. Jako úspěšný mladý bourák hudebního těžkého průmyslu se oženil se sestrou bohatého divadelního producenta, ale svou mladou choť velmi brzy byl nucen vyprovodit do rakve, jak morbidní soud osud zasáhl do děje. O čtrnáct let později uzavřel další sňatek s milionářskou hýčkanou dcerou ředitele Postal Telegraph Company. Když se v říjnu 1929 zhroutila newyorská burza jako domeček z karet a celý burzovní krach se propadal do hospodářské krize, patřil Berlin k jeho počátečním obětem. Bylo mu jednačtyřicet, byl slavný, ale skoro pořád bez prostředků. Naštěstí pro něho však nikoli bez invence. Během dalšího desetiletí mu tantiémy z jeho skladeb pomohly vytřískat nové milióny na kontu. Jedna z nich, zkomponovaná čtyřiapadesátiletým skladatelem, se stala nejhranější skladbou dvacátého století. Její popularitu neohrozily ani nejslavnější pecky Beatles z Liverpoolu. V osobním životě nasadil Berlin tomuhle pohádkovému, byť veskrze skutečnému příběhu korunu tím, že se v květnu 1988 dožil ve zdraví krásných sta let.

V Irvingovi Berlinovi se dost dlouho dařilo přežívat poslednímu veteránu z generace písničkářů, která vtiskla tvář celé pop music dvacátého století. K zásluhám Berlinových souputníků patří navíc také vznik oné jedinečné formy hudebního divadla a filmu, v níž se „mluví, zpívá ba i tančí“, a pro kterou se vžilo označení muzikál. Hudební publicisté nazvali tuto skupinu Mighty Five – Mocná pětka, ta to dává. Kromě Berlina v ní prokazovali mimořádnou službu svému obecenstvu ještě skladatelé Jerome Karn, George Gershwin, Cole Porter a Richard Rodgers. Narážka v názvu odkazovala k jiné skladatelské skupině ruských romantiků, pro kterou kritik Vladimir V. Stasov vymyslel kdysi krycí název Mogučaja kučka – Mocná hrstka vyvolených. Podobenství s kučkisty nebylo přitom pouhým žurnalistickým aforismem, třebaže Borodin, Musorgskij, nebo Rimskij–Korsakov uskutečňovali své hudební reformy na důstojnějším poli opery a symfonické hudby. Irving Berlin a jeho kolegové totiž podobně jako jejich ruští předchůdci hledali svébytnou tvář americké hudby v jejích lidových zdrojích, a i když sami byli bělochy, nechali se z větší části inspirovat bohatostí amerického černošského folklóru. Není jen tak bez zajímavosti, že jejich starší kolega z druhého břehu, skladatel symfonické hudby John Alden Carpenter, který se po studiích v Evropě obrátil ve své tvorbě nakonec ke stejným kořenům, adresoval právě Berlinovi následující obdivné komentáře: „Jsem si jist, že hudební vědci kolem roku 2000 budou toho názoru, že americká hudba se narodila spolu s Irvingem Berlinem.“ Samotný Berlin spatřoval své poslání a zásluhy v mnohem skromnějším světle a nikdy se nepřestával považovat za písničkáře. Reportéru deníku New York Times kdysi přiznal: „Nač používat velkých slov jako skladatel? Jsem jednoduše písničkářem jako tucet dalších. Pokud mohu, budu skládat další písně, ať je shledáte dobrými nebo ne. Pro mne to není ani hobby, ani byznys. Je to můj život.“

Jako tolik jiných významných osobností amerického zábavního průmyslu pocházel Berlin z Evropy. Narodil se 11. května 1888 v malém sibiřském zapadákově Temun. Rodiče – kantor tamější židovské obce Moses Baline a jeho žena Leah – dali poslednímu ze svých osmi dětí jméno Isræl. Když v únoru 1892 kozáci vyplenili židovské ghetto v Temunu, vyrabovali chatrče a pozabíjeli ty, kteří se jim i s holýma rukama postavili na odpor, nečekal starý Baline ani den a vydal se s početnou rodinou na strastiplné dobrodružství za oceán. Amerika měla v jeho představách podobu zaslíbeného terénu a New York byl „městem zlatonosných žil“. Monrœ Street ve čtvrti evropských utečenců East Side, kde jeho desetičlenná rodina našla útulek ve třech vlhkých sklepních prostorách, se tímto vybájeným zlatem netřpytila. O pět let později tu Moses Baline zemřel stejně sociálně nepolepšený, jako když opouštěl svoji vlast.

Od otcovy smrti byla jedinou školou devítiletého Izzyho ulice. Tam prodával noviny, a když se později seznámil se slepým pouličním zpěvákem Solem, prozpěvovali dohromady na domnělé akordy po dvorcích East Side staré ruské chuťovky a jidiš hitovky. Zakrátko se stal vyhledávaným zpěvákem na svatbách a dalších společenských příležitostech, než přijal ve čtrnácti první řádně placené zaměstnání jako Song Plugger. Tato podivuhodná profese, kterou prošlo tolik pozdějších tvůrců americké pop music včetně Kerna nebo Gershwina, spočívala v umění vnutit jakýmkoli způsobem nové šlágry ostatním. V jeho konkrétním případě to znamenalo rozezpívat publikum o přestávkách představení v music hallu Tonyho Pastora. Podobného rázu bylo i jeho další působení v Pelhamově coffee baru. Izzy tam makal jako zpívající číšník a traduje se, že když v sousedním konkurenčním podniku lákali kolegové klientelu vlastními písněmi, vyžádal si ješitný pán majitel totéž od vlastních zaměstnanců. Takto na přání se v roce 1907 zrodila jeho první písnička. Nápěv byl dílem pianisty Pelhamova podniku Nickyho Nicholsona, Izzy k němu dopsal slova o jakési Marii ze slunné Itálie a na titulním listě notového vydání se poprvé objevil přijatý pseudonym Irving Berlin, který měl již zanedlouho jeho nositele proslavit.

Zatím – po odchodu posledních hostů – vysedával u klavíru a celé hodiny na něm přebrnkával vlastní nápady. Bůhví, proč si přitom zvolil ne právě snadnou tóninu Ges dur. Možná, že se jako samouk orientoval v černých klávesách lépe než v souvislé sadě bílých, v každém případě si tento zvyk podržel už jako uznávaný autor až do pozdního stáří. Na piano si nechal namontovat speciální aparaturu, s jejíž pomocí transponoval své melodie do jiných tónin. „Ještě jako nic neznamenající mladíček jsem si umínil, že budu studovat hudbu hned, jen co si to budu moci dovolit,“ vzpomínal zpětně. „Dřív než jsem mohl tohle chvályhodné předsevzetí zrealizovat, byl jsem opěvovaným skladatelem svého národa.“

Píseň s Berlinovou vlastní melodií i textem, která se o tento úspěch zasloužila, se jmenovala „Alexander´s Ragtime Band“ a jejímu tvůrci bylo tehdy – v roce 1911 – pouhých třiadvacet let. Přestože se tenkrát nad ragtimovou slávou už víceméně šeřilo, ruský emigrant Berlin se svým neomylným instinktem vyhmátl z ragtimu právě ty vychytávky, které ho předurčovaly k přijetí mimo vyhraněný okruh jeho skalních vyznavačů, a které zajistily jeho šlágru s patřičně nebádajícím textem v barnumském duchu nové zájmy posluchačů. Že to nebyla ojedinělá „trefa a prim“, dokázal Berlin dalšími úspěšnými skladbami, zkomponovanými v tom samém explozivním stylu: „Ragtime Violin“ (1911), „That Mysterious Rag“ (1912), „That International Rag“ (1913).

Když během svatební cesty zemřela v roce 1912 na Kubě jeho mladá a nádherná choť, vyzpíval svoji bolest v dojemné baladě „Když jsem Tě tak pozbyl“ (When I Lost You so), která dávala tušit, že Berlinovo místo ve světové populární hudbě bude mnohem bohatší, než jako autora nějakých prvoplánově synkopovaných šlágrů. O dva roky později mu divadelní podnikatelé bráchové Shubertové vypravili na Broadwayi první celovečerní revui s jeho hudbou „Watch Your Step“. Její ústřední píseň „Play A Simple Melody“ se rovněž dočkala našich dnů, stejně jako skladby z jeho armádní revue „Yip, Yip, Yaphank“, v níž na sklonku první světové války s vojenským souborem sám účinkoval. Bezprostředně po válce přizval Berlina broadwayský magnát Florenz Ziegfeld junior ke spolupráci se svými proslulými Follies. Ze záplavy jeho písní, doprovázejících tou dobou snad nejnákladnější přehlídku ženské krásy, kostýmů, pohádkové výpravy i skutečně jedinečných pěveckých, tanečních, vrtkavých varietních výstupů, se skladba „A Pretty Girl Is Like A Melody“ stala další z Berlinových senzací a současně neoficiální životadárnou živočišnou hymnou Follies, zahajující potom jejich každoroční produkce.

Inspirován těmito úspěchy, rozhodl se Berlin uvést ve známost jeden ze svých snů a po Ziegfeldově vzoru inscenovat podobné velkorysé podívané ve vlastní produkci. Jeho partnerem na této půdě byl jiný z ostřílených broadwayských matadorů Sam H. Harris, který už na počátku století produkoval vlastenecké revue legendárního komika Georga M. Cohana. Fitzgeraldův „jazzový nosný věk“ s jeho bláznivými kašpařinami, stejně jako s touto atmosférou dokonale soutěživá ješitná touha vyplesknout nenapravitelné zelenáče do maxima a ukázat všem, komu patří Broadway, se v jejich projektu odrazila ve vybudování vlastního divadla, jakési monstrózní živé hrací skříně, která by vyhrávala hudbu pouze jediného skladatele: Irvinga Berlina. Téměř půlstoletí poté, co s pomocí bavorského krále uskutečnil v Bayreuthu podobně gigantickou myšlenku Richard Wagner, se totéž podařilo v neuvěřitelně krátké době Berlinovi s Harrisem. Po nich však už nikdy nikomu. 22. září 1921 se rozzářilo tisíce světel v nové divadelní budově na newyorské 45. ulici, zbudované nákladem jednoho miliónu dolarů a příznačně nazvané Music Box Theatre. Jenom samotná inscenace první ze série jejich Music Box Revue, která měla toho večera premiéru, si vyžádala rekordní sumu 187 163 babek. Avšak Berlinovy půvabné melodie včetně dalšího nesmrtelného hitu „Say It With Music“ sem vábily obecenstvo za podmanivým voxem kouzelníka nepřetržitě celý rok. Na jeho konci dosáhla revue 440 repríz a oběma odvážlivcům vynesla přes půl miliónu dolarů na kontě.

Po dalších třech edicích Music Box Revue se v roce 1925 podílela Berlinova hudba na senzačním broadwayském triumfu komické čtverylky čtveráků bratří Marxů v hudební komedii Kokosové ořechy, první z jeho prací, která se dočkala čtyři roky poté i zfilmovaného pojetí. Bájný Hollywood se v době rozmachu zvukových filmů stal další baštou, kterou se tento broadwayskou famózností ověnčený Berlin rozhodl dobýt. Na zdejší Melrose Avenue, kde ve třicátých letech sídlila dnes již zaniklá společnost R.K.O., nalezl Berlin jiného partnera v osobě tanečníka a zpěváka Freda Astaira. Filmový kritik Timesů a autor objemné publikace The Hollywood Musical John Russell Taylor o této symbióze v praxi napsal: „Nejlepší Irving Berlin je pro mne Astairův Berlin. Tím, co napsal pro Astairovy filmy, dal Berlin vskutku svůj nenahraditelný potenciál filmovému muzikálu.“ Jejich spolupráci otevřel v polovině třicátých let snímek Páni v cylindrech (originál zní Top Hat). Jako ve většině svých filmů v něm Astaire & jeho nerozlučná partnerka Ginger Rogersová zpodobnili mladý pár, který se do sebe zakouká – tentokrát během dostaveníčka v Londýně – a posléze vytvoří sehranou taneční dvojici. Nové ovšem byly Berlinovy melodie a mezi nimi nezapomenutelný foxtrot „Cheek To Cheek“ (v češtině uveden jako „Duben, první duben“). Úspěch filmu si jeho aktéři i stejný tvůrčí tým v čele s režisérem Markem Sandrichem zopákli hned v následující sezóně na snímku „Námořníci jdou“ („Follow The Fleet“). Později se skladatel a Astaire sešli ještě při práci na filmech „Vzdušné zámky“ („Carefree“ 1938), „Holiday Inn“ (1942), „Blue Skies“ (1946) a „Easter Parade“ (1948). Zvláštní místo mezi nimi zaujímá „Holiday Inn“, kde mezi písněmi, oslavujícími osm nejdůležitějších amerických svátků včetně Washingtonových a Lincolnových narozenin a Dne nezávislosti, poprvé zazněla sugestivní melodie, kterou si od té doby zpívají lidé celého světa u příležitosti nejkrásnějších svátků v roce: „Bílé vánoce“ („White Christmas“). K jejímu úspěchu, zhmotněnému též v podobě zlaté sošky Oscara, nemálo přispěla přiléhavá nevtíravá interpretace dalšího z Berlinových dvorních zpěváků Binga Crosbyho. Ten si ji nejenže zopakoval o dvanáct let později ve filmu, který nesl v záhlaví její název a jehož děj přímo inspirovala, ale rekordním počtem víc než třiceti miliónů prodaných desek se stala vůbec nejslavnější nahrávkou jeho pěvecké kariéry.

Ani při této práci se ovšem Berlin nezprofanoval Broadwayi, přestože se v prvních letech hospodářského úpadku musel vzdát svého podílu na divadle, které sám vybudoval. Podle našeho divadelního teoretika Ivana Osolsobě znamenal tento fakt pro Berlina naopak „devizu, jak se stát citlivým pro společenskou problematiku, jak nabýt sociálního scénáře do duše“. Výsledkem byla hudební komedie „Face The Music“, kterou po několikaletém odmlčení vypravil Berlinův dávný společník Sam H. Harris v únoru 1932 na jevišti New Amsterdam Theatre. Komedie, jejíž libreto napsal satirik Moss Hart, byla pouze zdánlivě jednou z oněch nesčíslných „backstage stories“, které předváděly divákům mikrosvět divadla pohledem do jeho zákulisních taškařic. Ve skutečnosti si brala na mušku dost konkrétní osoby onoho reálného makrosvěta v čele s newyorským starostou Jamesem J. Walkerem, neschopným joudou a nejspíš zároveň málo ochotným postavit hradbu proudu korupce, která během jeho účinkování v úřadě vtrhla do města. Komedie, která si v hodnocení zasvěceného specialisty amerického hudebního divadla Stanleye Greena vysloužila cejch „nejkousavější satiry za poslední roky na vše, co souviselo s Walkerovým režimem“, byla stále ještě na repertoáru, když se pan starosta pod vlivem kampaně tehdejšího guvernéra státu New York a zároveň čerstvého kandidáta na prezidentské křeslo Franklina D. Roosevelta musel v září 1932 nerad ze svého úřadu odporoučet a s ostudou vyklidit existenci jádra svého pudla nebo imaginárněji řečeno dílek Bílek u nekompletního puzzle vyloučit jako nežádoucí jev ze Spojených států. Muzikálová revue stejných autorů „As Thousands Cheer“, která měla o rok později hřmotnou vyprodanou premiéru v někdejším Berlinově Music Box Theatre, byla koncipována nezvyklou formou deníkových zpráv a přivedla na scénu postavy žijících politiků, vladařů, privilegovaných příslušníků americké oligarchie, filmových či kabaretních hvězd a dotkla se i osudné skvrny v americkém životě – zákona lynče, jenž si jenom v roce jejího uvedení vyhlédl v jižanských státech za oběť dvaačtyřicet mouřenínů.

Aktuální společenská a politická témata odráželo potom s jednou výjimkou všech šest zbývajících Berlinových jevištních muzikálů. Poslední „Mr. President“ byl muzikálovou alegorií na osobnost Johna Fitzgeralda Kennedyho. Kromě dopadu, který má vykonávání nejvyššího úřadu v Bílém domě na prezidentův soukromý život a jeho rodinu, se muzikál zabýval uvolňováním mezinárodního napětí ve studené válce s Východem… právě východiskem znamenajícím špás a umoudření se. Zatímco při svém vstupu na kolbiště pop music elektrizoval Berlin její svět injekcí ragtimu, přinesla tato labutí píseň čtyřiasedmdesátiletého skladatele neméně bravurní hudební zážitek z exhibice s osminkovými rytmy módního twistu. A nechyběla ani pro Berlinovy muzikály typická hymnická melodie „This Is A Great Country“. Oslavovala hypnoticky skladatelovu novou vlast podobně jako jiné Berlinovo vlastenecké vyznání z let druhé světové války „God Bless America“, komponované původně pro armádní revui „This Is The Army“.

Po muzikálu „Mr. President“ se skladatel i textař Berlin už definitivně odmlčel. Stáhl se jako Terminator X. na svou farmu Livingston Manor v horách Catskill Brewery, odkud radikálně se měnící svět populární hudby sledoval jen z povzdálí. Útěchou v Berlinově pokročilém a přece nevadnoucím stáří zůstalo, že při všech těchto změnách si lidé nepřestávali cenit široce sdělných písniček vedených hlasem od srdce, jakých sám nastřádal stovky. V tomhle ohledu byl z celé Mocné pětky nejkonzervativnější. Nevyhledával pro pop music zázračné moderní způsoby projevu a nesnažil se ani o vlastní vyhraněný styl. Podobnou přímočarost, na hony vzdálenou verbálním kouzlům třeba Cole Portera, si uchovaly také Berlinovy písničky, které si lidé budou moci zpívat klidně jadrně, klidně niterně vedenou symfonickou větou ve sprše slov. A tohle skromné, i když právě ne zrovna snadné energické řemeslo, ovládal Irving Berlin lépe než kdokoliv jiný.

GEORGE GERSHWIN

☼    26.9.1898    NEW YORK, BROOKLYN           ۞   11.7.1937   BEVERLY HILLS

HOLLYWOOD: 1937

Když jedna z největších filmových společností RKO ohlásila na duben 1937 premiéru nového muzikálu Shall We Dance?, soustředil se k této události takřka veškerý zájem filmového impéria. Celý Hollywood a s ním milióny natěšených diváků ve všech koutech planety očekávali nový bijáček nejslavnějšího tanečního páru Fred Astaire–Ginger Rogersová s napětím, přestože samotný scenário nesliboval nic jiného než další z možných variant v minulosti už mnohdy obehraného milostného románku. Astaire, tentokrát v roli tanečníka Ruského baletu Pjotrova Ivanoviče, se v něm během zaoceánské plavby k americkým břehům seznámí s půvabnou krasotinkou a revuální tanečnicí Lindou, aby posléze oba dorazili přes různá úskalí k branám manželství, když už je předtím senzace nenasytní žraloci ve vodách americké žurnalistiky sezdali alespoň na stránkách svých nedočkavých listů. Po kasovním úspěchu předchozího filmu dvojky správných vibrací s pracovním názvem Svět valčíku se ovšem diváci těšili na své oblíbence tím spíše, že k jejich dřívějším hudebním kolegům Irvingu Berlinovi, Jerome Karnovi, Cole Porterovi a Victoru Youmansovi přibyl ve filmu poprvé další z mohykánů Broadwaye, skladatel Rapsodie v modrém nátěru a dokonce autor opravdové opery, génius pro dámské přirození, Géčko, tedy George zvaný Gershwin. A výhra je win v zakončení, čili happy end u jeho last name.

V okamžiku, kdy nový film začal dobývat plátna biografů na celém širokoúhlém světě (v Československu byl distribuován pod názvem „Smím prosit?“), dokončoval Gershwin zatím v Hollywoodu další zakázku pro RKO, kvůli které opustil před rokem New York, veliké jablíčko, a usadil se společně s bratrem Irou, jinak kmenovým textařem svých nevtíravých písniček, v Kalifornské krajince. V chystaném filmovém přepisu humoristického románu P. G. Wodehouse A Dassel In Distress (Nevěsta je na rozpacích, s kým je lépe pomýšlet na výhodnou budoucnost?) se měl Astaire po pětileté sérii filmů s Rogersovou objevit poprvé s jinou partnerkou, mladinkou Angličankou Joan Fontaine. Také pro tento film vysypal jakoby z rukávu další ze svých nezapomenutelných exhibic melodií včetně evergreens A Foggy Day a Nice Work you can get it. Do třetice začal neúnavný skladatel souběžně něžně pracovat na velké taneční revui The Goldwyn Follies pro jednoho z největších konkurentů RKO Samuela Goldwyna s hvězdným obsazením v čele se slavnou primabalerínou Verou Zorinovou.

Gershwin byl na vrcholu svých tvůrčích sil a stačil tyto zakázky zvládat současně s bohatou aktivitou klavírního virtuóza a nad jiné povolaného interpreta vlastních koncertních děl. Když dva měsíce před ohlášenou premiérou filmu Smím prosit? hrál v Los Angeles svůj Klavírní koncert F dur, kromě dirigenta Alexe Smallense a několik členů tamního filharmonického orchestru si sotva někdo povšiml několikavteřinového okénka – pomlky v sólovém partu. „Náhle jsem jakoby ztratil pojem o čase, ó to moje vědomí K.O.,“ omlouval se přizpůsobeným tónem Gershwin po koncertě Smallensovi. „Chvíli jsem vůbec neměl ponětí, co se to se mnou děje, kde zrovna jsem a co dělám… Když jsem znovu přišel k sobě, měl jsem takový divný pocit: pronásledoval mě zápach spálené gumy“??? „Jistě to nebylo příjemné, Georgesi, ale nic tak děsného se nestalo. Hlavně, že vše dobře dopadlo,“ konejšil vyvedeného kolegu z míry Gershwina dirigent.

O tři měsíce později zažil Gershwin tentýž pocit znovu u moře. Koncem června, kdy jej už vytrvale pronásledovaly bolesti hlavy, se konečně podrobil zákroku lékařského vyšetření. Konzilium specialistů však v zásadě neshledalo nic vážného a jeho trable připisovalo únavě z přehnaného přepracování. Když bolesti hlavy ani chvilkové ztráty paměti stále nedávaly pokoj, odstěhoval se nadobro 4. července na radu svého psychoanalytika z domu (patogenní negativní zóny), který obýval společně s bratrem a jenž se během jejich kalifornského pobytu stal dočasným útočištěm pro party se smetánkou TOP ten Hollywoodů. Voodoo nikoli. Azyl našel v opuštěné vile textaře E. Y. Harburga, dávného bratrova spolužáka a pozdějšího autora proslulých muzikálů včetně Divotvorného hrnce, který načas odjel na východ zkusit štěstí v New Yorku. Po pěti dnech nalezli Gershwina v bezvědomí na prahu ložnice a koupelny a převezli jej na exkluzivní soukromou kliniku Pod libanonskými cedry. Sotva čtrnáct dní po prvním vyšetření objevili nyní neurochirurgové u skladatele mozkový nádor. Po sakra komplikované pětihodinové operaci převezli pacienta ve tři hodiny ranního času 11. července 1937 zpět do jeho nemocničního pokoje. Skonal o sedm hodin později, aniž znovu nabyl vědomí. Skladateli, který proslavil hudební Ameriku jako nikdo jiný, bylo prosím pěkně tehdy necelých devětatřicet let!

NA PIANO SNADNO A RYCHLE, CHCE TO JENOM CHTÍT ROZPUMPOVAT CVIK

Gershwinův život měl v nejednom ohledu podobu pohádkového story bez okras o chudém synkovi, který došel slávy, cti a bohatství díky blízkosti Amerického snu. Jeho rodiče – ševcovského tovaryše Morice Geršovice a Rozu Bruskinovou skutečně až z Petěrburgu v úprku před nehorázným nástupem bídy a utrpení – nepřivedla do Nového světa za velkou louží ani tak vidina pohádkových bankovních kont, jako přeci jen o poznání lepší life style než to, co jim a jejich židovským souvěrcům garantovalo zaostalé Rusko. Rok po svatbě se jim v newyorském Brooklynu narodil první syn Isræl, který si později zkrátil jméno na Ira. Také George, který přišel do hnízdečka na svět úderem 26. září 1898, měl v matrice zapsáno jiné jméno – Jacob. Později k nim přibyl ještě další – syn Arthur a dcerka Frances.

Když se rodiče trochu zmohli a koupili Irovi pianino, šokoval je tehdy dvanáctiletý capart George tím, že okamžitě zasedl ke klávesám a zabrnkal jim všechny aktuální oblíbené šlágry, ano, byla to pro něj vyložená brnkačka. Nikdo v rodině neměl ani ponětí, že George už nějakou dobu trávil každou volnou chvilku u mladšího kamaráda ze sousedství Maxe Rosenzweiga, pozdějšího známého houslového virtuóza Maxe Rosena a s trochou jeho pomoci a díky obdařené hravé emoci se naučil kouzlit úsměvy na klavírní princip. Teprve poté začal George s řádnou lekcí playtime, až posléze zakotvil u výtečného pedanta pedagoga Charlese Hambitzera, který rozpoznal jeho talent.

Hudba záhy naplnila veškerý Gershwinův život. Během studií u Hambitzera opustil totiž obchodní školu a začal se jí věnovat čistě profesionálně. Music manovi bylo tehdy nějakých patnáct a právě tolik dolarů dostával týdně, když nastoupil k činu jako „song plugger“ v Remickově hudebním vydavatelství. Už tehdy ovšem Gershwin pošilhával po kariéře skladatele a když jeho šéfové neměli pro autorské ambice dostatek pochopení a přátelských argumentací, obrátil se jednoduše na konkurenční podnik Harryho von Tilzera, kde v roce 1916 vyšla tiskem jeho prvotinka, píseň, za níž inkasoval jen srandovních 5 babek. Zakrátko se jedna z dalších písní osmnáctiletého skladatele – Making of a Girl – dočkala i veřejného provedení v Passing Suite of 1916, uváděné producentskými velmoži brothers Shuberts v Newyorské Zimní zahradě. Když se dostavil pro vytoužené autorské tantiémy, čekalo na něj už 7 dolarů, to bylo tedy lepší dýžko. Největší zdroj tehdejších Gershwinových příjmů nakonec představovaly dvaceti až třicetidolarové sumičky, které pobíral za své klavírní nahrávky od výrobců mechanických válečků. Mnohé z nich se později staly sběratelskými raritami, o jiných – natočených pod nejrůznějšími přezdívkami – dodnes nemáme jistotu, že je nahrál právě jen Gershwin.

BROADWAY, ZELENÝ LUČIŠTNÍK A POLITICKÝ MUZIKÁL

Gershwin, který se po odchodu z Remickova vydavatelství na jaře 1917 živil na střídačku jako barový střízlivý pianista a doprovod zpěváků, upnul veškeré úsilí na jedinou metu vpřed. Tu pro něj představovala Broadway jako pro našeho kujóna Jirku Voskovce po válce i během 2. světové války. Broadway se mohla pyšnit tím, že fungovala jako centrum revuálních divadel. Do roku 1933 vytvořil přes dvě desítky revuí, rozuměj hudebních blbinek a komedií, neřkuli muzikálů, z jejichž jednotlivých písní se příznivci populární muziky i jazzu otřásají dodnes spokojeni.

Broadwayské úspěchy vynesly pětadvacetiletému skladateli také první zahraniční zakázku, když u něho producenti londýnského divadla Empire objednali hudbu k Duhové revui. Ačkoli zde později Gershwin sklízel ovace především s díly komponovanými původně pro potřeby Broadwaye, zůstává tato první anglická premiéra revue s jeho hudbou památná minimálně proto, že mezi jejími libretisty byl také jeden mlaďoch, který si už zanedlouho vydobyl renomé jako autor Zeleného lučištníka, Žluté masky a dalších detektivních románů – zachmuřený pán s pohledem snílka, Edgar Wallace.

Gershwinova spolupráce s broadwayskými hudebními kabarety dobré nálady kulminovala začátkem 30. let trojicí satirických muzikálů Strike Up The Band, Of Thee I sing a Let ´Em Eat Cake. Všechny byly výsledkem týmu spolehlivých dramatiků George S. Kaufmana a Morrieho Ryskinda s Gershwinovým bratrem Irou v úloze autora zpěvných textů. Na místo tradičních muzikálových motivů s cukerínovou příchutí uvedly na jeviště hrdiny, které Amerika sama dobře znala z dřívějška. Figurovali mezi nimi nelítostní captains of industry, bránící své výrobky zuby nehty před zahraniční konkurencí vysokými cly i přípravami na válku, kongresmani, členové Nejvyššího soudu, kandidáti na prezidentskou židli, jakož i královny krásy a přebornice ve smažení kukuřičných placek, patřící k obvyklé pochutině v zákulisí amerických volebních kampaní, kterým nechybí chytrost, ani žert, ani tah na branku. Z plyšových sedadel a lóží broadwayských divadel, kam se až doposud chodilo jenom výhradně za nezávaznými funny times, hleděli najednou diváci zvědavými kukadly na jeviště, proměněné v nastavené zrcadlo, které odráželo všechny neduhy tehdejší Hooverovy vlády. Krutovlády? Jistěže pro chudé většiny i utiskované menšiny v Americe. Nejúspěšnější z těchto vyloženě politických Gershwinových muzikálů – Of Thee I sing – se počtem 441 repríz (za rozumné vstupné) zařadil k nejdéle uváděným hrám.

RAPSODIE V MODRÉM NÁTĚRU, KOUKNI A NEODBÍHEJ OD TÉMATU

V době, kdy Gershwin se svými libretisty nejspíš nevědomky navázali na angažované epické hudební divadlo brechtovsko–weillovského typu, znal ovšem už skladatelovo jméno celý kulturní svět nazpamět. Zasloužila se o to jediná skladba, dodnes nejrotovanější z celého jeho díla, v níž se až do té doby autor písňových odrhovaček vyjádřil formou instrumentálního koncertního kusu. Partitura Rhapsody in Blue, jak Gershwin své masterpiece nazval na Irovu radu, nebyla však pouhým odleskem hudby velkých evropských skladatelů, kterou Gershwin poznal za svých studií u Hambitzera a Kilenye. V jejích chromaticky zvrásněných melodiích s blues nadstandardně aktuálních vyhrávek a temperamentních rytmech si jakoby lisztovská tradice romanticky rozechvělých rapsódií podávala ruce s tím, co přineslo 20. století nového: s jazzem a s Broadwayí, ale také s klaksony automobilových vehiklů, které po ní uháněly v záři tisíců blikátek (žárovek) z pouličního osvícení i z rozměrných reklam a poutačů, nastražených na fasádách železobetonových mrakodrapů, kam ten svět jednou až dospěje, až dospěje, to se ptám?

Premiéra Rapsodie se uskutečnila v lednu 1924 v Aeolian Hall na newyorské 43rd street v provedení orchestru tehdejšího „kinga jazzu“ Paula Whitemana za nemalého přispění aranžéra Freda Grofého. U klavíru seděl samotný skladatel, zatímco v hledišti okouněli s napětím na jeho výkon i skladbu profláklí dirigenti Leopold Stokowski a Walter Damrosch, skladatel Sergej Rachmaninov či koncertní virtuozové Mischa Elman, Jascha Heifetz, Fritz Kreisler a Gerschwinův švára Leopold Godowsky. Jakkoli se nenaplnila přemrštěná prognóza od amerických kritiků, kteří ve svém patriotickém zanícení stavěli Gershwinovu Rapsodii nad Stravinského Svěcení jara a jejího autora umístili na piedestal moderní show a ♫ skočné hudby před Schönberga či Milhauda, vydobyla si – obdobně k dalším skladatelovým dílům této série, jakými jsou Klavírní koncert nebo ušlechtilá symfonická báseň L´Americano v Paris – pevné místo v koncertním repertoáru a dosud zůstává platnou hitovkou z období námluv jazzu a vážné hudby.

PORGY & BESS

Po vítězství na Broadwayi a dobytí oficiálních koncertních síní se měl Gershwin do třetice zapsat do dějin současné americké hudby v oboru, kde byl prakticky bez předchůdců – jako tvůrce národní americké opery. Námět nalezl z románové novely DuBose Heywarda Porgy, která zachycovala černošské obyvatele nuzné čtvrti Catfish Row spisovatelova rodného Charlestownu. Jejich peripetie s řadou nenadálých zvratů (breaků), kdy v jediné sekundě zmařený život nezachráníš a to přináší jinému nenadálé štígro či běsnící přírodní cyklóny, poznamenávají natrvalo lidské pohnuté osudy, vábily Gershwina svým nevídaným koloritem i tragikomickým podtextem, ve kterém podvědomě spatřoval obraz situace amerických mouřenínů. Po devíti letech korespondence s autorem knihy, téměř roce komponování, během něhož strávil několik měsíců mezi černochy v jakémsi zapadlém koutě Jižní Karolíny v podobně primitivní chatrči na mořském pobřeží, v jakých bydleli Heywardovi rybáři, narkomaniaci a žebráci z Catfish Row, ano, netřeba je potkávat frekventovaně, po dalších osmi měsících vyplněných každodenní prací nad odpovídající instrumentací díla a šesti týdnech zkoušení včetně zkušebního představení v Bostonu, dorazili konečně společní Heywardovi a Gershwinovi heroes 10. října 1935 do newyorského divadla Alvin. Režie se ujal známý kvítko Rouben Mamoulian, někdejší odchovanec Stravinského, který už osm let předtím nastudoval první činoherní dramatizaci Heywardova románu.

Po ovacích premiérového publika, složeného ze skladatelových friends, fans a také nezbytných snobů a primadon, vyšly novinové kritiky, které operu nemilosrdně haněly. Zklamaný Gershwin se marně utěšoval tím, že se udržela na programu přes čtyři měsíce. Vypočítal, že v podmínkách svatostánku americké opery – v Metropolitní, kde jednotlivé inscenace klasického repertoáru dosahovaly v průměru tak šesti repríz za sezónu, by při stejném postupu dávali jeho dílko Porgy & Bess dvě stě let. Skutečné světové proslulosti svého PRŮKOPNICKÉHO i nejmilovanějšího díla, potvrzené triumfálním turné černošského (vždy cool připraveného) ansámblu Everyman Opery devětadvaceti zeměmi Evropy, Latino Ameriky, ale i rodné Afriky pro černé kolegy, během něhož se v únoru 1956 hrála Porgy & Bess také v Praze, se skladatel už nedožil a netěšil.

Když před tolika lety usměvavý hošík z Brooklynu na opačném konci Ameriky zemřel, dostalo se mu vzácného ocenění z pera jedné z největších persón moderního šmaku hudby Arnolda Schönberga, ačkoli jeho vlastní dílo bylo takřka ve všem protipólem tvorby Gershwinovy: „Hudba mu byla vzácným vzduchem, který tak rád dýchal, potravou, kterou si zpříjemňoval den, nápojem, který jej posiloval v energické shodě s vegetací kolem něj. Bezprostřednost takovéhoto umění je dána jenom velkým mužům planety a není pochyb, že Gershwin byl velkým skladatelem. To, čeho dosáhl, nebylo jenom ku prospěchu americké národní hudbě, ale byl to příspěvek do národního bohatství bez rozdílů nějakých původů ve světě her a prožitků.“

♥

ISADORA DUNCANOVÁ

(AKTÉRKA, AGENTKA, V RÁMCI AKČNÍHO DNE ŽEN I BOMBA LAŠKUJÍCÍ KOKETKA)

☼    27.5.1878   SAN FRANCISCO            ۞    14.9.1927   NICE

„Tančila jsem od chvíle, kdy jsem si stoupla na nohy.“ Stalo se tak v jednom z prvních dřevěných chat San Francisca, v němž Isadora mrkala na babiččiny irské národní kreace už z peřinky. Její prarodiče utekli před nouzí a hladem této malé evropské destinace do Ameriky. No a irská biologická matka budoucí tanečnice tanečnic byla silná, nebojácná samice, jak se na Irku a ženu, která se musela udržet nad vodou se čtyřmi dítky, když jí manžel opustil za lepší, slušelo. I když potomky často opouštěla, žila s nimi v chatě – s Augustinem, Raymondem, Elisabethkou a Isadorou – v ovzduší krásy, vzájemné úcty, magice a lásky k esoterické hudbě především.

Poprvé šla způsobná, temperamentní krasavice do školy v pěti letech a záhy své učitele překvapovala a bavila svou bystrostí, a také ostentativně drzým nezájmem o výuku. Zato když matka, která znala Shakespeara, Shelleyho a Burnse, skladby Beethovena, Schumanna i Chopina, vyprávěla i hrála – dcerka ani nedýchala. Její největší učitelka jí s mateřskou trpělivostí vštěpovala smysl pro umění a přírodní vědy. „Díky matce jsem se inspirovala pohybem stromů, mořských vln i mraků,“ napíše později Isadora Duncanová ve své knížce Tanec budoucnosti. Stejně významným inspiračním zdrojem se pro ni stalo antické umění.

Zde však matku zastoupil otec. Však také Isadora byla jediný člen rodiny, jenž se s ním stýkal. Poprvé ho spatřila, když jí bylo osm let. A byla na tátu in full effect pyšná. Nejvíc dceru na elegantním, bohatém, vzdělaném pánovi uhranula jeho báseň vydaná k oslavám Akropole. Díky hezkému vztahu zaplatil otec, přestože měl svou novou rodinu v Los Angeles, Isadořině matce dům v Oaklandu, kde měla i malá milovnice antiky první taneční sál. Dancing hall for every famous pleasure ball.

S patřičnou sebedůvěrou opustila Philadelphii, aby pokořila americkou metropoli. Zůstalo však jen při snu, ačkoli improvizovala na klasickou hudbu a tančila vilně neodolatelnou vílu v Bouři a Snu noci svatojánské v pantomimě shakespearovského divadla Augustina Dalyho. Situace sice neodpovídala jejím představám o tanci, zato zde poznala francouzskou umělkyni Jeane Mayovou, která ji zasvětila do tajů a zákonů antické tragédie. New York byl asi prvním městem, které mohlo dosvědčit, že Duncanová již jako mladá dívenka bořila všechna tabu, všechny tradice, všechny konvence. „Irská rusovláska“ jak stojí ve stati The Dance of the Future, vycházela ze dvou moudrých principů: z ideální krásy lidského těla a ideální krásy pohybu lidského těla, jenž je výrazem super postavy… Ta má hezké tělo, tak to by něco chtělo, moje nepokojné dělo by s ní senzační šlágry provádělo.

S Dalym působila dva roky, přestože šlo o jobovku, která neodpovídala její umělecké nátuře. Odešla z divadla s pláčem, avšak happy, že je free spirit… a také převelice chudá. Žila jen z vystupování v soukromých salónech, kde její kumšt přijímali spíš jako kuriozitu. Takový život ji nestačil, a proto přesvědčila rodinu, aby vyzkoušeli štěstí v Londýně.

Isadoře chyběl starý kontinent, v němž sice nikdy nebyla, ale z vyprávění otce si ho lakovala na růžovo jako zaslíbenou zemi. Kde však sebrat kapitál na cestu? Znovu se vydala do vznešených soukromých sálů zbohatlíků, Some like it rich, aby shromáždila tři sta babek. Přesně tolik požadoval jistý kapitán nákladního parníku za místo v podpalubí. Do anglického Hullu cestovala s matkou a sourozenci – bez Augustina, který se v Americe výhodně oženil a začal žít svůj Americký sen. Šest týdnů v obrovité kocábce, naložené chovným dobytkem, měla čas k rozjímání, co podnikne ve starém světě za fígle a um.

Po třech dnech hladovění v londýnských parcích a muzeích jí přála náhoda. Krajanka ji seznámila s ředitelem New Gallery Charlesem Hallem. Sečtělý milovník umění jí umožnil vystoupit v obrazárně, když zahajovali výstavu řeckých vykopávek. Isadora tančila tak, jak vždy v budoucnu poučovala svoje učenlivé žačky: Pohyb musí plynout vlastní, spontánní a přirozený, „jako mořské vlny“. Vzpomínám si na parkoviště u kolébky Irska, Rock of Cashel, že jej zdobí sochy rozjuchaných tanečnic jako poutač k nedaleké škole tance. Tak proto svému vystoupení vdechla jedinečnost, a to tak báječně, že na druhý den o ní psal místní tisk. Její jméno proletělo velkoměstem jako sledovaná kometa. Avšak ani taková reklama nestačila k tomu, aby se stala členkou divadla odpovídajícího jejím představám o umění. Beznaděj ji opustila, když dostala telegram od bratra Raymonda z Paris: „Přijeď, zde to bude to pravé ořechové!“

Do světa lampiónů a šarmantních šampiónů la belle epoque dorazila zjara 1900, nikým nečekaná, bez znalosti řeči i doporučení. Tamější umění a historické památky mladou umělkyni vábily k sobě jako magnet. Hodiny, dny a týdny zabíjela koumesácky v Louvru a s rozšířenými zorničkami a chvějícím se srdíčkem si vychutnávala zahrady a parky Tuillerijské a Luxemburské, s úžasem hleděla na sochy zpodobňující nejkrásnější lidské postavy – tak dokonale znázorňující výraz duše. Historik tanečního umění a její současník Emanuel Stiblík vydal svědectví: „V literární a umělecké společnosti pařížské se objevila jako volně vychovaný capart, dívka, jejíž oválný obličej s nadzdviženým nosánkem mohl působit nelíčenou naivitou, kdyby však nebylo jejích velkých kukadel, příliš vážných a vzdělaných na tak mladistvý věk. Její oči se zažehly jakýmsi exaltovaným leskem, jakmile se rozhovořila o tanci…“

V Isadořině životě opět sehrála velkou roli matka pluku. I když rodinné úspory vysychaly, pronajala ateliér v aristokratické čtvrti poblíž parku Monceau. Hrála na klavír Chopinovy valčíky i mazurky a Isadora k nim dotvářela stále nové osobité taneční kreace.

Pověst o jejich výjimečném umění se šířila po okolí jako bacil, neznající protilék. Do ateliéru přicházeli umělci, z nichž se stávali jako mávnutím kouzelného proutku kamarádi na život a na smrt, a mezi hosty nechyběli ani novináři a literáti. Básník Hugo von Hoffmannstahl jedno z vystoupení popisoval barvitě: „Měla na sobě krátkou a lehkou řízu, vlasy stočené, paže, nohy a krk nahé: podobala se Panovi, zpitému mládím, mladému bohu, zádumčivému a chtivému rozkoše… jako vlna přecházela z podoby do podoby a proměny nebyly méně krásné než pózy bakchantky, naslouchající, prchající nebo leknutím strnulé…“

Zjev, o němž se zmiňovali básníci, se objevoval v nejbohatších pařížských salónech. V té době zde ovšem exotická tanečnice netrůnila sama. Obyvatelé vznešených domů se rovněž klaněli Margareth MacLeodové, původním jménem Margaretha Geertruida Zellová. Od února 1905 psal Pařížský večerník: „…všude sklízela úspěchy a všude ji muži hltali lačným pohledem.“ Noviny se předháněly v pochvalných recenzích. O vystoupení druhé (šarmantní laškovné) divošky v Městské knihovně psal list Le Matin: „Madame MacLeodová, orientální tanečnice, nám odhalila kouzlo tajemného tance.“ Kritik Edouard Lepage připomínal, že si umělkyně „v extázi strhávala drahokamy a daleko odhodila ornamenty, které zdobily ňadra. Její nahé tělo se pak ponořilo do stínu“. O jejím tanci před členy Francouzské akademie referoval Journal Amusant: „Tančila nahá, jako je nahý projev akademika.“ U Emmy Calvéové ji doprovázel na housle již známý rumunský skladatel George Enescu, na světla ramp jejich neškodné orgie vstříc.

Před uměním a jménem Duncanové se dodnes sklánějí znalci a milovníci čiperného tance. Krásná MacLeodová, známější pod pseudonymem Mata Hari, vešla do dějin jako vyzvědačka a oběť intrik francouzské tajné služby udavačů národa.

Duncanová rovněž využívala předností svého kyprého těla, odívala se do iónského úboru chitónu bez spodního prádélka a někdy jedinou její ozdobou byla květina. Avšak na rozdíl od Mata Hari byla skutečnou profesionálkou tance a svým pohybovým projevem vyjadřovala díla Chopinova, Schumannova, Bachova, Beethovena i Schubertova: „Zvolila jsem rytmus velkých mistrů za svého vůdce nikoli proto, že dokážu vyjádřit krásu jejich děl, ale proto, že mohu bez odporu svěřit své tělo jejich kadenci a tak odhalit přirozený rytmus lidských pohybů, po staletí již vybledlý, snad zapomenutý, nebo ztracený v nedohlednu.“

Kromě toho – na rozdíl od Mata Hari – se nikdy nespokojila s úspěchy v salónech, chtěla vystupovat v nejserióznějších divadlech za náležité vstupné. Proto uspořádala například sólové představení v legendárním svatostánku Sarah Bernhardtové, proto vystupovala v divadlech ve Vídni, Budapešti, Berlíně a všude přiváděla publikum do stavu bez tíže. Mnozí kritikové ji zpočátku nepochopili. Zato moderní nekonvenční umělci byli s ní na podobné vlně.

Nadšená Cosima Wagnerová, manželka skladatele Richarda Wagnera, ji pozvala k vystoupení na bayreuthských slavnostech v opeře Tannhäuser. Isadora nadšeně souhlasila: „Jsem uchvácena, zmítána a unášena vlnami Wagnerovy hudby.“

Při účinkování ve Wagnerově opeře znovu zahořela pro svou myšlenku vystupovat se sborem po vzoru antických tragédií. Doslova ji posedla představa, že bude Beethovenovu IX. symfonii tančit s vlastním obrovským ansámblem. V té době ukládala do bank masivní honoráře, vlastnila několik bejváků, žila v nejluxusnějších hotelích… užívala si to tip top… a nákladné projekty na taneční školy končily finančním nezdarem. První vlastní studijní stánek umění (workshop) rozjela se sestrou na vlastní triko, financovala stravu, úbor a učitele.

Pobyt v Berlíně měl významné extempore. Jednoho dne do její šatny vtrhnul mladý elegán a pustil se hned do ní: Ukradla jste mi mé scénické vize, návrhy pro design! Dlouze mu vysvětlovala, že mušelínové drapérie používá od prvního vstupu na jeviště. Nezvaný host, pozdější úspěšný scénárista a režisér Gordon Craig, však neodešel z umělčina séparé s prázdnou. Byla to láska na první oční kontakt a Angličan se stal prvním partnerem pro Irskou madame, s nímž tato čiperka chtěla mít syna. Narodila se jim zdravá dcera Deidre. Umělecké diskuze s druhem, o němž K. S. Stanislavskij prohlásí, že je z největších v současném divadle, končily však stále více rozpory a nedorozuměním a nakonec to korunovaly rozchodem.

Svobodomyslná umělkyně se znovu s neobvyklým zápalem vrhla do zakládání škol a náboru mladičkých tanečnic. Založila jich mnoho, jednu i v Praze. Aby její adeptky nalezly v přírodě „hudbu sfér“ i obdobně naladěnu lyru pro nebojácnou náturu Irů, trávily léto na zámku v moravských Velkých Opatovicích, což je perla Drahanské vrchoviny, poblíž se nalézají takové moje důvěrné tipy pro báječnou dovolenou s jedinečným dojmem relaxu jako jsou Cetkovice, Šebetov, Okrouhlá, Melkov, Boskovice… + limonáda značka Kombajnérka, takovou v Plzni nepopíjíme… Pohyb sličných dívek zde inspiroval pohotové umělce, například jmenujme Karla Svolinského.

S myšlenkou zřídit taneční školu odcestovala bodrá zvěstovatelka nového umění i do Ruska. Petrohrad a Moskva jí vřele přivítaly, avšak nadšení pro otevření školy po jejím odjezdu zase ochladlo.

Po úspěchu v Evropě zahájila vítězné tažení za velkou louží. Nejvýznamnější americký dirigent té doby Walter Damposch neváhal řídit osmdesátičlenný orchestr, kdykoli tančila v Metropolitní opeře. Obecenstvo bouřilo, avšak mnohdy z protichůdných důvodů. Jedni byli fascinováni, druzí pohoršeni. Nejvíc škody napáchaly členky nejroztodivnějších kuriózních spolků a pobožní pastoři. Farizejští apoštolové morálky, kteří za čas odhlasovali nešťastnou prohibici, ji ve Washingtonu vypískali. Přesto se turné po USA, jak napsal tamější kritik, rovnalo triumfálnímu pochodu. Bosonohá tanečnice se vracela do Paříže v kajutě první třídy, nikoli již v podpalubí dobytkářského parníčku – se čtvrt miliónem dolarů profitu.

Dřív než umělkyně sama, dorazila do francouzské metropole pověst o jejím americkém sukcesu a skandálech. Nyní tančila v Théâtre Lyrique de la Gaité, kde jí v Gluckových operách nabídl účast Edouard Colonne. Básníci Lavedan a Henri de Régnier jí věnovali nadšené, oslavné ceremonie jakožto čerstvé články na pořadu dne. Poklony jí skládali umělci, šlechta i prostí diváci. S Duncanovou přibyly do Paris, „která mně ležela u nohou“, i žákyně z její nové frankfurtské školy.

V té době vstoupil do jejího života „princ z řecké mytologie“, krásný Paris. Ovšem, měl i druhé, prozaické jméno, které však v hospodářských kruzích působilo jako uragán: Singer. To jméno od roku 1851 skloňovaly hospodyňky v Německu, švadlenky v Mexiku, Africe a tisíce dělnic v textilkách po celé planetě. Šily na strojích stejnojmenné značky – Singer. Paris Singer se ani nikdy nedozvěděl, kolik vlastnil hektarů pozemků, továren a miliónů na tučných účtech. Do jeho majetku patřil tehdy nejvyšší newyorský mrakodrap. Pohádková jachta je vozila po mořích – avšak cestou spatřili víc nejdražšího šampáňa než slané vody. Kdekoli zakotvili, ředitelé nejexkluzivnějších hotelů se lámali v pase. Když si Isadora zamanula, Singer pro ni najal orchestr, aby jí hrál k tanci v ruinách starého Říma, tedy Forum Romanum. Povila mu děcko, avšak sňatek zatvrzele oddalovala: „Svoboda je víc než majetek!“ Nedorozumění se však stupňovalo natolik, že přibývalo hádek, před nimiž Isadora prchla do Spojených států. Znovu se objevovala na světových scénách. Gluckovu Ifigenii předvedla pod širým nebem v Aténách. Auguste Rodin psal: „…Spojila život s tancem v úžasném provedení. Je prostá jako antika, je synonymem Krásy.“

Může být, že tanečnici poněkud křivdíme, zdá se však, že si na Singera vzpomněla, až když ji zachvátila myšlenka na vlastní divadlo. Paris neváhal a k zamýšlené svatbě jí věnoval pozemek v těsném sousedství Champs–Elysées. Milenci se smířili… Pak ale nastal jeden šedivý den, kdy se opět sešli a Isadora s sebou vzala na schůzku osmiletou Deidre a pětiletého Patricka. Za několik hodin se tanečnice vracela do své vily. Tichý, překrásný dům stál v příkře stoupající ulici. Dole plynuly zelené vody romanticky jedinečné Seiny. Isadora vystoupila z vozu. „Snad bychom ani nemuseli chodit nahoru,“ řekla anglická guvernantka.

„Ano, hned budu zpátky,“ odtušila umělkyně rošťanda. Uplynulo sotva několik sekund, brzdy povolily, a poněvadž nic nestálo v cestě, strom ani zábradlí, auto sjelo strmou ulicí do řeky. V okamžiku se hladina zavřela. Než se podařilo vytáhnout těla tří obětí, věděl už přivolaný lékař, že je pro ně zbytečný.

Vzdor temperamentu a vůli k životu propadla Isadora Duncanová nejtemnějším náladám, hrozilo nebezpečí, že přijde o rozum. Horečnatě cestovala z místa na místo, pořádala dobročinné slavnosti a sbírala pro hladovějící děti milodary. Když žal poněkud ochabl, rozhodla se, že bude mít do třetice všeho dobrého ještě jedno dítě. Tím vyvoleným se stal sochař Medarna da Rosso. Moderní kus La pantera Rosa. Svůj záměr mu sdělila s otevřeností jí vlastní. Její šťastná hvězda však pohasla. Nad světem se stahovala mračna války. Isadora mlčky a opuštěná une femme seule ve svém pařížském „Dionýsiu“, jak nazývala svou školu, právě před sebou měla narození třetího toužebně očekávaného dítěte. V prvních hodinách válečného požáru spatřil její klučina světlo světa, avšak jen na několik hodin.

Znovu hledala zapomnění ve vysilující činnosti. V lednu 1915 vystupovala v Metropolitní opeře na večeru věnovaném Schubertovi. Tentokrát v Americe tančila Marseillaisu, a tančila ji všude, aby získala sympatie pro napadenou Francii. Její protiválečné výzvy zaslechli povolaní ve Švýcarsku, v Řecku, v Jižní i Severní Americe a znovu v Evropě.

Petrohradskou šílenou říjnovou revoluci uvítala jako bla bla úsvit lidstva, jako dobu, v níž si bude umění tykat s těmi nejširšími vrstvami zájemců. Do Moskvy přibyla do počtu jejich idealistů už 24. července 1921. Založila školu, tančila pro dělníky, vždy gratis, a trvala na tom, aby přicházeli dobrovolně, nikoli pod vlivem propagandy propagace. K. S. Stanislavskij: „Po prvním večeru, kdy jsem ji spatřil, jsem již nevynechal jediné strhující představení. Nutnost ji vidět mi diktoval herecký instinkt, příbuzný jejímu rozkošnému umění.“ (Můj život v umění – la vie est belle.)

Scházela se s umělci, besedovala a přela se o krásnější výstižnější pointu. A tu se seznámila s šestadvacetiletým, štíhlým Sergejem Alexandrovičem Jeseninem. Básník, mladší o sedmnáct let, byl úspěšný v poezii, ale později i v pitkách. Tanečnice v něm zahlédla jaksi jediného muže, pro něhož byla ochotna zpronevěřit se své životní zásadě: zůstat k dispozici volná. Po svatbě odcestovali z Ruska, aby vydělali kapitál na rozvoj moskevské taneční školy. Turné zahájili v Berlíně, následovala Paříž a Brusel. A zde již šťastná, nešťastná Duncanová věděla, že musí obstarávat prostředky nejen pro školy, ale i pro nespolehlivého bohéma manžela. Na varovná slova nedala a jen slepecky dodala: „Sergej je génius a génia nelze hodnotit měřítky všedních lidí.“ Problémy se jen hrnuly jako nezastavitelná lavina. Těžko mohla vystupovat na nejznámějších a tím nejvýnosnějších pódiích, když před „tou bolševickou kurvou“ varovali ředitele divadel vlivní političtí bossové, chcete-li, zpátečníci, darmošlápci a výtržníci. V USA dokonce na manžele čekali namísto jásavého davu policisté a internovali je na Ellis Islandu. Ovšem za čas je z basy pustili, avšak trápení nepolevilo: výbuchy jeseninových nálad se příliš často opakovaly.

V roce 1924 se vrátily rozladěně do Moskvy. Jesenin ochuravěl a Duncanová odjela. Příští rok, tři dny před Silvestrem, se o smrti manžela dozvěděla z básně, kterou napsal jako závěť vlastní krví před sebevraždou v Evropském hotelu v Petrohradě: „Sbohem, má milá, sbohem, má milenko, tys v mé hrudi…“

Isadoře začala hrozit bída – tím spíše, že nechtěla změnit svůj styl, ani se vzdát svých škol, největšího materiálního břemena. Ukázala se cesta, jak vybřednout z nesnází; napsat paměti, po nichž vydavatelé prahli. Netoužili však po její umělecké zpovědi, po pravdě, chtěli jen dobře udat na trh senzace a klepy, bulvárně.

Z živé a nákladné Paříže se odkutálela do Nice. Znovu se objevil starý mazák boyfriend Singer, znovu tančila. Došlo i na paměti, vyšly v New Yorku v roce její smrti s názvem My Life. Zakladatelka moderního tance však dokázala lépe vystihnout přirozenost pohybu těla osvobozeného od konvenčních gestikulací než smolit nějakou poděkovačnou autobiografii. S fakty nakládala tak lehkovážně, že podle znalců nesouhlasily letopočty, země, ani města, v nichž kdysi vyvolávala bouře ovací. (V roce 1929 vycházel český překlad v číslech 1–50 v časopisech Pestrý týden.)

V Nice se odehrálo poslední drama obdivovatelky řeckého umění. Paris tehdy splnil její přání. Odpoledne 14. září 1927 přišel jím zaplacený italský mechanik a předal tanečnici dvousedadlový sportovní auťák. Komorná přinesla červený šál, dva metry dlouhý, do něhož se Isadora halila, když tančila Marseillaisu. Nyní měl bujně vlát ve větru proráženém stopadesátikilometrovou rychlostí. Když jí Mary kladla šál na ramena, motor silné rychlé bugatky už nedočkavě hučel, lomoz a sranda; přátelé slyšeli její slova na rozloučenou: „Mějte se dobře, já jedu za slávou!“ Nikoli, to vystartovala vstříc jisté smrti. Třásně se zachytily v drátěném výpletu kola a šál se znenadání změnil na mučivou oprátku.

FRED ASTAIRE

☼     10.5.1899   OMAHA                ۞      22.6.1987    LOS ANGELES

K opuštění Rakouska měl Frederick Austerlitz k dispozici zleva neotřelý witz a zprava neobvyklý důvod. Stejně jako jeho brácha Ernest byl důstojník, a to až do morku kostí. Jednou se však stalo, že nadporučík Frederick Austerlitz nepozdravil na promenádě hodností vyšší šarži, avšak vzrůstem menšího Ernsta, a ten mu tento poklesek nechal náležitě vyžrat: putoval za mříže. Bratrovo počínání ho tak zprudilo, že se vydal za lepšími vyhlídkami za „velkou louži“.

Newyorské mrakodrapy spatřil na podzim 1895, ale zakotvil až ve státě Nebraska. Zpočátku hledal obživu v obchodování, nakonec vsadil na vaření a prodej piva. Klientela ho milovala pro speciální humor. „Jsou dva druhy Rakušanů,“ prohlašoval, „darebáci a muzikanti. Já hraju často na piano i na nervy!“

Frederick se stal vítanou osobností večírků rozjeté a rozjívené omladiny oblasti Omahy, kde také potkal krásnou Ann Geliusovou, s níž se záhy vydal na radnici zpečetit sňatkem jejich honeymoon. Desátého září 1897 se jim povedla dcera Adele a dva roky na to, 10. května, syn. Jak se slušelo, jméno dostal po otci.

„Z dětství mi ve vzpomínkách zbylo jen málo,“ snaží se oprášit staré časy Fred Austerlitz ve své autobiografii Steps in Time. „Vím jistě, že jsem chodil se sestřičkou na taneční lekce, že Adele navštěvovala školu, jíž se honosně říkávalo taneční akademie.“

V roce 1904 se dali bohabojní občané Nebrasky přesvědčit svými fanatickými pastory, že je třeba vystěhovat pivovary až za hranice státu. Se sládky přišli o místo i hostinští. Frederick rozhodl, že rodina zvedne krovky do New Yorku, zatímco on se v Omaze „nějak protluče na vlastní pěst“.

Adele pokračovala ve studiu v americké metropoli. Do školky Clauda Alvienna brala hyperaktivního brášku s sebou. „Matka nás do ničeho netlačila, avšak měla na nás silný vliv,“ vzpomíná Fred. Byl to však otec, kdo našel umělecká jména pro své talentované děti. Odvodil je od alsasko–lotrinského strejdy L´Astaira.

Taneční pár Fred a Adele Austerlitzovi, nyní již Astairovi, se brzy stal hvězdou Alviennovy školy a už v roce 1905 vstoupil do světa amerického vaudevillu. Šlo o populární formu divadelní taškařice, jež měla málo společného s evropským vaudevillem osmnáctého století.

Zdejší revui o několika číslech vždy startovali nováčci. Důvod byl ryze prozaický: Američané, jak bylo jejich zvykem, přicházeli pozdě, hlučně mlátili dveřmi, pili pivo a šustili sáčky s buráky nebo praženým popcornem. Fred a Adele ke své malé radosti vystupovali jako první několik let. „Jen jednou jsme byli druzí,“ bude Astaire později vzpomínat, „avšak jen proto, že první číslo patřilo cvičenému čoklovi“. S programem Deštivá sobota je začala zvát i města sousedících států. V New Jersey získali smlouvu na dvacetitýdenní angažmá – honorář sto padesát dolarů týdně.

Přicházela léta Fredova hledání vlastního výrazu. Smutnil, kdykoli kritiky zdůrazňovaly pouze šarm, spontánnost a mladický elán sestry. Přemýšlel a v New Yorku obcházel hudební vydavatelství a prodejničky; nejčastěji vyhledával písně Irvinga Berlina. Způsobila to náhoda, že u nakladatele Remicka se setkal s mladým mužem, jenž si tam právě přehrával vlastní skladby do sluchového stereo labyrintům vděčného ústrojí. Jmenoval se George Gershwin, a než Fred odešel, složil pro něj skladbu a dodal pln elánu a nadšení: „Napíšu pro vás muzikál, v němž budete tančit jako král!“ V Hudsonu pak uteklo mnoho vody, než Gershwinova slova zazněla v reálné podobě.

Když bylo Adele dvacet a Fredovi osmnáct, protančili se na Broadway. Každodenně hleděli do světel neónů, jež největšímu americkému městu pompézně zvěstovaly, že se hraje Over the Top (Na vršku). Nešlo o zázračnou show, naopak znalci ji označili za vyumělkovanou zbytečnost, Adelu a Freda přesto trochu ocenili. Globe: „Skutečná podívaná, to je tanec mladinkých Astairových.“ K Fredově obrovské radosti redaktor stať zakončil slovy: „…teenager úspěšně kombinuje výstřednost s juvenilním humorem. Tančí mu to dobře.“

Pořad Na vršku spatřil Charles Dillingham a nabídl jim smlouvu pro operetu Jablečné květy. Fritz Kreisler a Victor Jacobi znali Fredovu zálibu pro divadlo a „ušili mu slušnou a slušivě pulsující hudbu na tělo“. Při zkouškách se mohl k výsledku též zapojit onen muž od Remicka – George Gershwin.

Dillingham chtěl za dva roky úspěch zopáknout s novou operetou podle hry Ference Molnára. Nazval ji Milostný dopis…

 (Fluidum plné siločar, zákoutí od flamenca plná záhad,

sad plný výsad, přísad, kosmetických návnad,

kolik zkoušek dospělosti ovládá samuraj akrobat?

Kolik koncertů rozezní symfonické show, zkus to hádat

v jejím hlasovém fondu konverzuje Bohyně plodnosti

s nápovědou v křížovce o cereální tyčinky pod nos Ti

zaručí společnost její Jasnosti s barvou babího léta odlétáš k intimnosti

k intimnosti plné siločárek, jsem půl a s ní chci rozvášnit párek

zákoutí plná pěkných chvil na vlnách nepotopitelných bárek

u nepolapitelných motýlích koeficientů, period, lákavých symbolik, kanárek 

ví, jak zabrnkat na struny té kanárkové slečny u Ostrovů se zelenýma očima

má smaragdová vládkyně, ekologický Klenot mezi ženami, s rubínovou bystrostí,

láká mě dívčí krev adrenalin u červánků s tvarem fešandy na exkurze – naturel na živel s hláškama býčíma

Egri Bikavér, krasobruslařko s chromozómy v tanci jako měla Katarina Wittová

jsi legenda ve hře jako Dominika Cibulková nebo na wimbledonu Petra Kvitová)

– a u publika si ani neškrtla. Astaire však získal novou zkušenost k nezaplacení. Poprvé v Milostném dopisu uplatnil takzvanou „honičku“, která se v příštích letech stane pro něho obzvlášť charakteristickou. „Honička, to byla naše obchodní značka, a kdykoli jsme ji začali, diváci tleskali, nakonec jako utrženi ze řetězu skandovali.“ Fred Astaire ve své autobiografii pokračuje: „Bylo to jednoduché jako facka. Začali jsme krokem, orchestr přidával na tempu, my jsme nasadili klus a poté běh a lidem se to nadmíru zamlouvalo.“

V další hře –Pro boha živého–, jejíž premiéra proběhla v Lyrickém divadle 20. února 1922, dostali první mluvené role. Ocenilo je publikum i kritika: „Když přitančí Astairovi, vše je jasnější, milejší, nezapomenutelnější.“ (Life)

Uplynul rok a mladé dvojici telegrafoval Alex Aarons z Londýna: „Mají tady zájem o vašeho Boha živého.“ Neváhali ani chvíli, avšak název upravili na Přestaň flirtovat. Astairova honička uchvátila v Liverpoolu a Londýně rezervované Angličany stejně jako předtím Američany. „Kolumbus tančil radostí, když objevil Ameriku,“ psal kulturní redaktor londýnského listu Times, „jak by ale dováděl, kdyby objevil Adelu a Freda Astairovy!“ Slavné noviny pokračovaly s neobvyklým ignorováním britské odměřenosti, jaké byste se ani náhodou nedočkali u lepší irské povahy: „Jsou pružní jako stébla trávy ve stepích, lehcí jako babí léto, tolik odlišní od baletních prekérně prkenných loutek.“

Tak halasné srdečné přivítání ani Adele ani Fred dozajista nečekali. Přitom návštěvníci přicházeli ve večerních toaletách a nenašel se divák bez bílé vázanky. Mezi publikem se téměř vždy ukázal některý člen královské rodiny.

Bezmála dva roky vydržela láska britské metropole k umělcům made in USA a Astairových k Londýnu. Patří však k umění včas odejít a slavný pár se vrátil k něčemu neokoukanému na Broadway. To již pro jejich show psali písně George a Ira Gershwinové, taktéž vyhlášený produktivní pár.

První představení po návratu do USA se jmenovalo Lady, buď hodná a změnilo se v milník jak pro oblíbené sourozence, tak vůbec pro americký muzikál. Lady, buď hodná patří svou hudbou ještě ke stylu honky tonk a kabaretu dobré nálady, ale je považováno již za první muzikál, a ten byl od svého zrodu v Americe nejvyhledávanější.

V show Veselá kopa se Fred poprvé představil jako sólový tanečník. Byl to bravurní step se sborem čtyřiadvaceti mužů v černých vázankách, kteří opakovali jeho kroky.

Sláva, jíž svět začal Astairovy zahrnovat, byla oslňující, avšak málokdo tušil, že je to výsledek důkladné piplačky. Adele si brzy začala stýskat: „Už bych si jednou chtěla organizovat čas sama, žít normálně.“ Podtext povzdechu: třiatřicetiletá Adele se chtěla stát lady Cavendishovou a žít na romantickém zámku v Irsku. V Chicagu oznámila, že odchází od divadla v létě 1932. Její bratr náhle nevěděl, jak dál. Vždyť byli z hlediska divadelní kariéry jeden pro druhého nepostradatelní. Astaira však štěstí neopustilo.

Právě se objevil zvukový film a Fred do něj vstoupil v rozhodujícím okamžiku a navíc jako průkopník muzikálu.

První nezapomenutelnou roli, krojovaného Bavoráka v tradičních krátkých kalhotách, sehrál s Joan Crawfordovou ve filmu i ve flámu Dancing Lady v režii společnosti Metro–Goldwyn–Mayer se lvem v logu ohlašujícím se stylovým Grrrrrrrr.

https://www.youtube.com/watch?v=iHU53NedhkQ

Pak už rychle postupoval vzhůru po žebříčku popularity. Filmový muzikál se v období světové hospodářské krize a drtivé nezaměstnanosti změnil v lacinou útěchu. Ovšem Astaire, tančící ve fraku a cylindru, jej zjemnil v umělecký tvar, jenž dokázal přežít svou dobu.

Nejelegantnější muž 20. století, jak se o Astairovi vyjádřil George Blanchine, našel krom umělecké partnerky také konečně životní družku. Byla jí štíhlá, atraktivní třiadvacetiletá Phillis Potterová, která již protrpěla jedno nevydařené manželství. „Nikdy jsem se již vdávat nechtěla,“ lakonicky spustila a Fred dodával: „Mně zas nikdy nenapadlo, že bych se měl ženit, a to až do minuty, kdy jsem poznal tak osvícenou volnou ženu Phillis.“

V dalším filmu, Let do Ria, se stala Fredovou oporou Ginger Rogers. V té době již hrála, a to velice úspěšně, ve třinácti filmech. Fred byl pro ni jako herec stříbrného plátna použitelný začátečník zelenáč. Jenže – a to bylo rozhodující – již přes deset let zářil jako mužská taneční hvězda první velikosti na nebíčku showbyznysu a jako takový byl pro madam Rogersovou přitažlivý a nenahraditelný.

„Astaire a Rogersová vytvořili nový typ romance,“ podotýká Bob Thomas v knize Astaire, the Man, the Dancer, „a zdálo se, že jsou spolu nepřekonatelní“.

O jejich příkladné oblibě si můžeme udělat představu z toho mála, že Astaire byl zasypáván v průměru sedmdesáti milostnými dopisy za měsíc. Přitom – posuzováno obvyklými parametry – nebyl žádný krasavec. Spíš naopak. Pohublý, na tenkém krku trůnila hlava s neúměrně velkým čelem, vystouplýma očima a protáhlou bradou, která ideálu mužské krásy ani zdaleka nepřitakávala. To, co mu chybělo na mužnosti, však vyrovnal šarmem, romantikou a nesmírnou muzikálností. Procítěně, nikoli s tehdejší přeslazeností, interpretoval písně, které pro něj stále psali Cole Porter, George Gershwin, Jerome Kern a další věhlasní muzikanti. Při vířivém valčíku či staccatu stepu se pohyboval tak virtuózně a nápaditě, že i v těch nejodvážnějších ukázkách své bravurnosti válel gentlemansky, působilo to na dámy tak, jako by se vznášel tahoun na tahu motýlově ve skafandru na vesmírném vandru, motýlově ve stavu beztíže.

Čím víc zpíval a trsal, tím víc ho pronásledovaly statisíce neodbytných fanynek a redaktoři, po nichž šéfové vyžadovali stále nové a nové senzace z Fredova života. Když nahlédneme do dobového tisku, dozvíme se, že tanečník byl 173 cm vysoký, vážil i s cylindrem 69 kilogramů, měl hnědé vlasy, hnědé oči a na tváři mateřské znamínko. „Je mírné povahy, jakmile ho však naserete, rozmlátí nábytek, ať doma, či v hotelu, a kdo se mu příčí a zajídá, po tom mrskne tím, co má zrovna po ruce…“

Fred se přestal trápit tím, že tisk uveřejňuje kdejakou křiklavou senzaci z jeho soukromí. Phillis však tak trpěla, že se přestala účastnit tiskových konferencí, nenavštěvovala svého muže ve filmovém studiu a téměř přestala louskat, co je nového a zase hloupého v novinách. Nechodila ani na mejdany a lidé „od filmu“ se jí zdáli hluční a nevychovaní hulváti.

Skutečná senzace teprve měla přijít, jmenovala se „Top Hat“ s hudbou Irvinga Berlina. Daily News: „Top Hat je nejlepší, co kdy filmová hudební komedie přinesla a přinese objevného.“

Také britský list The Observer se nechal slyšet: „Mr. Fred Astaire je největší zjevení moderního filmu. Kromě Chaplina a Astaira neexistuje hvězda (mužská), které bychom hleděli na nohy jako u vytržení.“

Po rozchodu s Ginger Rogersovou, který si vynutil Astaire z liché obavy, aby se z jejich stylu nestalo průmyslově omílané klišé, ačkoli patřili mezi deset nejlepších v USA a Británii, nastalo další období hledání – navzdory dvěma úspěšným filmům s Ritou Hayworthovou. Časopis Time sice prohlašoval, že Hayworthová je nejlepší partnerka, s jakou se kdy Astaire nakrucoval, avšak filmoví odborníci se shodují v tom, že nové vrcholné období začalo až po druhé světové válce.

Je namístě jedním dechem dodat, že Astaire se v době války hlásil do armády jako dobrovolník a svůj křest ohněm zahájil v Kalifornii, kde neúnavně objížděl vojenské útvary, podobně jako činil s Adelou již během první světové války. Když v září 1942 vydalo ministerstvo financí válečné úpisy (za miliardu dolarů), patřili Phillis a Fred Astairovi k osobnostem, které křížem krážem cestovaly po Státech a vyzývaly početné obecenstvo, aby finančně přispívalo bojující velmoci.

Jakmile začala invaze do Evropy a spojenci vstoupili v Den D na území F (Francie), odletěl Fred nákladním letadlem do Londýna, aby podpořil armádu i Červený kříž, v němž tehdy působila jeho sestra Adele – v té době již vdova.

Z osvobozené Paříže (v srpnu 1944, letos tomu už bylo akorát 70 sladkých let svobody) pokračoval slavný tanečník v jeepu do zemí Beneluxu a do New Yorku se vrátil s Bingem Crosbym, dalšími revue matadory a americkými vojáky na lodi Queen Mary až po pádu toho šíleného Hitlerova poručnictví.

V prvních poválečných měsících začal všemohoucí šéf studia MGM Louis Mayer měnit Hollywood v koncern těžící zlato hlavně výrobou muzikálů. Najímal nejlepší skladatele, choreografy, kulisáky, orchestry a samozřejmě herce. Nechyběli mezi nimi ani Astaire, Crosby či Berlin.

Astaire se však na tohle tvářil dost kysele, unyle, tristně, a poněvadž by jeho povaha nedovolila ani pomyšlení, že jeho výkon nemá odpovídat nejvyšší úrovni, zdvořile oznámil, že odchází, aby se „beze zbytku věnoval rodině a svému koníčku – chovu jezdeckých koní“.

Otevřel si na Manhattanu taneční akademii s 28 zkušebnami a prostorným sálem, který nazval na počest sestry Adele. Vychoval nejméně 150 učitelů tance ručitelů odvážné romance – a ještě víc ušlechtilých koní. Jeho nejšťastnější den přišel, když kůň z „Astairovy stáje“ Triplicate porazil čtyřnohou zbožňovanou herku věhlasného šéfíka MGM Louise Mayera a vyhrál Zlatý pohár. A snad právě v ten den se mu začalo stýskat po někdejším tanci a filmování.

Když si mladý Gene Kelly – jediný Astairův pokračovatel, jenž by se s ním mohl měřit – zlomil při soustředění nohu v kotníku, požádalo studio MGM o výpomoc Freda. Zaskočil do filmu Velikonoční přehlídka jako partner k Judy Garlandové – a podal tak vynikající výkon, že zahájil další, třetí fázi své kariéry.

Irving Berlin tehdy v rozhovoru pro The New York Times připustil, že Astaire je „největší mistr tance a stejně dobrý zpěvák“.

Miláček Ameriky a Judy Garlandová se měli stát hvězdami dalšího ohlašovaného muzikálu – The Barkleys of Broadway. Garlandová však onemocněla a volba padla na Ginger Rogers zas a opět, s níž se Fred před deseti lety rozkmotřil. Snímek byl tak báječný, že Akademie filmového umění a věd mu udělila prvního Oscara. Další film, The Band Wagon, označil list The New York Times za nejlepší muzikál všech dob. Dejte si pro radost ozvěny roku 1988 s EPMD a jejich verzí Band Wagonu.

https://www.youtube.com/watch?v=izgc4MnFhyE

EPMD ‎– „Get Off The Bandwagon (Remix)“

Astaire byl ve svých třiapadesáti letech na vrcholu sil a slávy. Avšak žádná radost nebývá nezkalená. V tomto případě se ozývala rána osudu. Jeho žena Phillis, vždy zdravá a vitální, podlehla na zhoubnou rakovinu plic vzdor zákrokům nejlepších chirurgů.

Od onoho černého 13. září 1954 (přežil ji o dalších 32 a půl let) se zdálo, že Fred už nikdy nebude schopen pracovat, že film Daddy Long Legs zůstane nedokončen. Jednou ale přišel do studia a sdělil produkčnímu Engelovi: „Hele, víš co, Same, tak já to zkusím. V práci může být moje celková záchrana.“

Znovu začal hýřit a vířit talent od Boha v muzikálu s Ginger Rogers a její živočišností kočky v náručí. Koncem padesátých let vystupoval elegantně již spíše otcovsky pregnantně po boku mladých hollywoodských ňafyn Cyd Charisse, Leslie Caron, Audrey Hepburn.

Od zrodu televize se stal jejím přítelem. Zpočátku se vysílalo živě a Astaire pečlivě vybíral oslnivé partnerky. Nejprve zvolil mladičkou tanečnici Barrie Chase a přetvářel ji k obrazu svému. Kostýmy, líčení, účesy, vše vybíral sám a mluvil i kameramanům do ideálního úhle snímání. Ve filmu byl absolutním vládcem nad konečnou podobou tance, avšak za televizní revue byl i producentem a režisérem. Každá estráda nesla prostě pečeť jeho originality.

„Fred se pohybuje jako kocourek. Je neuvěřitelný partner, cítíte jeho sílu, v jeho krocích není náznak nervozity nebo improvizace nahonem.“ To je hodnocení Barrie Chase.

Margot Fonteynová v knize The Magic of Dance zdůrazňuje, že se nenechá zaslepit produkcí, „avšak kdybych měla podtrhnout jednu stránku, kterou u Astaira považuji za vůbec nejdůležitější, pak je to pregnantnost. Jeho technika je ohromující, člověk má pocit, že se umělec pohybuje vzduchem. Když se na něho díváte, zdá se vám, že je tanec snazší úděl než procházka parkem v ranní rose v ranním oparu, že je přirozenější než dýchání. To vše vás napadá, když tančí Fred.“

I v dalších letech se kritiky překonávaly v superlativech a Astaire přijímal Oscary, čestná to uznání, čestné to medaile.

Bylo mu téměř sedmdesát, když završil svou kariéru tanečníka. Hrál však dál v několika filmech, účinkoval v televizních pořadech, připomeňme aspoň jednu nejdramatičtější roli s Paulem Newmanem ve snímku The Towering Inferno.

Ještě dalších deset let válel svoje kreace, piruety, pěstoval svou slávu televizními výstupy a zůstal věrný i jezdeckému sportu. Na jednom ze závodišť, bylo to v roce 1973, se setkal se svou poslední láskou, třicítkou Robyn Smithovou, mladou jezdkyní, která věděla, jaká je Astaire hvězda, avšak žádný jeho film nikdy neviděla. Zapůsobila na ni Astairova upřímnost a skromnost. Oženil se s ní 24. června 1980 na dobrých sedm let soužití. Krátce předtím se umělecký svět připravoval na velkolepou oslavu jeho osmdesátin. Fred se upřímně divil: „A proč se to má tolik slavit? Vždyť je to jen další kulaté výročí.“

Devátého „kulatého výročí“ se tedy již nedočkal. V říši okouzlení, jejímž mistrem se stal, se neštěstí a smrt nevyskytovaly. Své diváky nikdy v desítkách vaudevillů, v patnácti divadelních revuích, ve třiatřiceti hudebních filmech, osmi hraných filmech, jedenadvaceti hudebních pořadech a televizních dramatizacích a v tisícovkách vystoupení, nerozplakal.

V pondělí, 22. června, krátce po dovršení osmaosmdesáti let, téměř přesně k výročí 7 let od svatby se svou Robyn, zemřel v Los Angeles dospělák, o němž Bing Crosby nezapomene připomenout v dopise Johnovi O´Harovi: „Nikdy se nenarodil matador, jenž by víc miloval profesionalitu a preciznost, nikdy se nenarodil a nenarodí skvělejší tanečník, člověk přívětivější, gentleman v pravém smyslu toho jména.“

THE SIMPSONS: „DEEP DEEP TROUBLE“ (VELIKÁNSKEJ PRŮSER)

Dovol mi začít zářit na startu a pak si to přeber po svém

jmenuju se Simpson, Bartoloměj J.

to je Bart se slovem „umění” za velkým tiskacím B

pak „nešika” a „s-o-n” to jsem údajně já

nechme úvodů, pohybujme se hbitě

můžete si se mnou zazpívat při zvučném gongu

kdysi dávno, před týdnem

tak neočekávaně, začal se mi hromadit průser

budík drnčel, já jsem dřímal

myslel jsem, že vstanu, ale odmítal jsem

dovolit realitě, aby přistoupila blíž

protože jsem se vznášel v zasněné krajině snů

ale budík furt rámusil, ježily se mi z něj vlasy

vymrštil jsem ho i s rádiem a uslyšel explozi

otevřel jsem oči a ke svému překvapení

stál tam Homer a zvedla se mu teplota

já zachovám klid, on láteřil

tvář měl celou zkrabatělou, protože byl zpruzen

nebylo to tak, co říkal, ale víc pištělo v jeho hlasu

já na něj nahodil obvyklej úšklebek, jako když dáš do brusky nos

řekl jsem, to je mi fakt líto, ale tohle ho nezastavilo

začal jsem remcat, ale fotr na to: sklapni!

vstávej a jdi posekat trávu! Pohni sebou, budeš můj záskok!

a když to neuděláš, budeš mít pořádnej průser! 

Průser! Velikej průser!

Chtěl se ulejvat! Ten má velikej průser!

Tak jsem vepředu, seču zahradu jak cvok

potím se jak prase a slunce pálí

Homer je na příjezdové cestě, nasedá do auta

s mámou a Lisou, doufám, že odjedou daleko

pak fotřík zařve: Barte! No co! Už jsi hotov?

já že ne a on na to: Ježíš, jsi tak pomalej!

Tak šlapu na pedál plynu, zrychluju sekání

nevšiml jsem si postřikovače, pod stromem,

postříkal mě celého, já řvu whoa a Homer na to:

no ne! teď nemůžeš jít soutěžit na boat show!

Tohle mám jako poděkování za to, jak pracuju

Homer zapíná motor a všichni pomalu odjíždějí pryč

promoklý až na kost postávám v louži

nikdo mi nemusí říkat, že jsem ve velikém maléru

Průser! Velikej průser!

Ten co slízne dvojitej průser! Velikej průser!

Hned jak vypadli, rozvalil jsem se na trávě

dívám se na oblohu skrze UV filtry

nikdy jsem netvrdil, že jsem chytrej

ale napadla mě inspirace: co tak udělat si mejdan!

zavolal jsem partu, byli tady do pár minut

všichni si přivedli kámoše, začali jsme se pošťuchovat!

bylo skotačení, dovádění, občas srážka

pěstní souboj nebo více, Nintendo za prachy

udělali jsme razii do lednice, psi dělali razii na koš odpadků

trochu jsem se bál, když se okna rozmašírovala

další věc nečekaně, máma s tátou se objevili doma

děti zdrhají a já jsem úplně sám

všichni jsou ticho, kromě mého bědování

a nízko bědujícího zvuku saxofonu

dívají se na mě, pak jdou na tajnou poradu

dostávám nervozní pocit, že jsem v pěkném maléru

Průser! Velikej průser!

Jsi v maléru! Máš velikej průser!

Malej doslov k mému smutnému příběhu

byl jsem poníženej jako tupec od milostivého tatínka

šli jsme na obchůzku za roh a přišli jsme na zastávku

donutil mě vstoupit dovnitř ke kadeřníkovi Jake

řekl jsem: prosím učesat mu to jen trošku nahoře

zkrátil mi to všude příliš, dal mi lízátko, abych nic nenamítal

tak mám na hlavě jen lysinu

člověče, jak nenávidím, že jsem ve velikém maléru!

Malér! Velikej malér! Je to velikej malér!

Malér! Velikej malér! Je to velikej malér!

Malér! Velikej malér! Je to velikej malér!

THE SIMPSONS: „DO THE BARTMAN“ (POJĎ A ZATANČI SI BÁRTOVO POHNUTKY)

Homer: Barte. Barte. Barte. *plesk* BARTE!
Bart: tohle jsem neudělal já. Nikdo mě neviděl, že bych to udělal. Nemůžeš mi nic dokázat.

Bart: Jo! Tak jak to jde, kámo?
já jsem lumpík s rapem, abych byl krutej
terorizuju lidi, všude kam vejdu
to není úmysl, mám jen takovou vyřídilku
opravuju výsledky testu, abych měl nejlepší výsledky
pohazuju po podlaze slupky od banánů
já jsem děcko, co udělalo ze hříchu umění
příjmením Simpson, křestním Bart
jsem tu dnes, abych uvedl další etapu
další krok ve veliké šílenosti Barta
já musím zvládat tanec hodně lehce
naučil jsem se to bez rytmu, tak ty můžeš taky
tak roztoč tělo, jestli máš nápady
zepředu dozadu ve viklavém pohybu
teď Tě to sejme, jestli si myslíš, že to zvládáš
dělej to na hudbu – tomu se říká Bartman

Všichni, jestli to zvládáte, tančete Bartman
Whoa! Natřásejte tělo, ukažte se, no tak. (Pohyb, kámo!)
zepředu dozadu, na stranu, jestli to zvládáme, zvládáte. (Bartman!)
všichni v baráku tancujte Bartman. Uh-huh. Všichni, jestli na to máte, tancujte Bartman.

Nebylo to dlouho, jenom pár týdnů
co jsem byl v maléru, pěkně velikém
Homer řval BARTE! Máma řvala taky
protože jsem si schovával kuličky proti molům do hovězího masa
čas potrestání, ve vzduchu je cítit zakrytá beznaděj
úřaduju sám uvězněný v pokoji
když všechno jiné selže, není na práci nic jiného
pustím si hudbu, abych cítil rytmus

Pohni tělem, jestli máš nápad (Whoa, já cítím rytmus, miláčku!)
zepředu dozadu ve viklavém pohybu (zopakuj to, whoa!)
pohni kyčlemi ze strany na stranu (tancuj pohnutky pana Bárta!)
bacha na nohy, neuklouzni (Whoa, Liso. Ha!)
jestli máte rytmus, musíte ho využít (Ha Ha Ha!)
lehký rytmus v čase hudby (Ha, haha. Koukej se, kámo.)
měli byste začít řetězovou reakci. (Jestli umíte výkrut pana Bárta, posvištíte jak Majkl Jackson).
všichni, jestli můžete, tancujte Bartman (Oh, yeah!)

Protáčej tělo, ukaž výkon, jestli můžeš, kámo (Protáčej tělo!)
zepředu dozadu na stranu, jestli můžeš, jestli pořád můžeš (Huhp!)
všichni v baráku tancujte Bartman (já svištím, já fakt svištím!)
Tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
všichni dopředu a dozadu, ze strany na stranu
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
zvedněte nohy na parketu, jen ať to má spád!
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
ona to dovede, ten to taky dovede, tak já mohu taky.
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
a teď tu máte taneční beat, což nemůžete popřít.

Homer: utište se! Zastavíte ten příšernej rámus?!
Ne, TANCUJTE BARTMAN!!!
(Lisa hraje na saxofon)

Bart: moje uši! Liso! Nesahej už na ten saxofon! Dej ho pryč *rachot*
Neudělal jsem to já. Nikdo mě neviděl, že bych to udělal. Nemůžeš mi nic dokázat.

Au!
Teď jsem doma, cítím se dobře, že jsem doma
dokud Lisa nezačne foukat na ten zatracenej saxofon
a kdyby byl můj, tak by mi ho zabavili
ale pořád se cítím dobře, je to okay
jsem nahoře v pokoji, zpívám si písničku
poslouchám nakopnutej buben, kopu kolem sebe
yeah Lisa má ráda jazz; ona je jejich oddaná fanynka
ale já vím, že vadím jen proto, že tančím Bartman.

Všichni, jestli to zvládnete, tancujte Bartman (Hey, všichni!)
protáčejte tělo, ukažte výkon, jestli můžete. (Potřebuješ, abych se Ti připomínal?)
zepředu dozadu na stranu, jestli můžeš, pořád můžeš (Ooh, já jsem Bart, Bart-man.)
všichni v baráku tancujte Bartman (Huh. Roztočte to.)
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
všichni dopředu, dozadu, ze strany na stranu.
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
ona to dovede, ten to taky dovede, tak já můžu taky.

Pohni tělem, jestli máš nápad (Hejbej se.)
zepředu dozadu ve viklavém pohybu (Swinguj!)
pohni kyčlemi ze strany na stranu
bacha na nohy, ať neuklouzneš
jestli máte rytmus, musíte ho využít (Dooby, dooby, dooby, dooby doo wop bop bop!)
lehký rytmus v čase hudby (Dabba doo, dabba doo, dab it!)
měli byste začít řetězovou reakci. (Hee, hee, hee. Já jsem Bartman.)

Homer: BUDEŠ DOMA, A NEVYTÁHNEŠ PATY Z BARÁKU!!
Bart: oh, to je skvělý, kámo.

BÁSEŇ O BUDOUCNOSTI POEZIE (KAREL BOUŠEK)

Předvídají konec poezie v našem hi–tech přetechnizovaném světě

elektronických počítačů a mezikontinentálních raket

S cestami do vesmíru ke vzdáleným planetám

Jediný jaderný výbuch a po všem je veta

                        Nastane řetězová reakce

I naše Země najde svou černou díru někde převysoko

                        a předaleko mezi hvězdami

Ne jeden Damoklův        Tisíce mečů visí nad námi

Kdo by se tedy měl vážně zajímat o poezii

a jakou budoucnost při této představě má vůbec nesmírná krása?

Ale poezie bohudíky není jenom nesmírná krása

                                   Je z krve a masa

jako živé tkáně člověka              Je vnitřním ohněm v něm

Je zápalkou i slzou pod kterou smutníme – ale nezhořknem

Poezie může potěšit i utěšit       Rozsvítit i zatemnit

                                   vulkanické děje v lidské duši

Však není tak silná aby ji žádný výbuch nepřehlušil

byť jenom na vteřinu zoufalství a strachu

I když má schopnost přemáhat slepotu a machu

ty dcery zvyklosti zahálky a lhostejnosti

Předvídáme–li v našem věku konec bezduché pohodlnosti

a stavíme-li mosty k budoucnosti

v přeměnách vědomí lidí i v jejich citovém ústrojí

                                   které nemá sice digitální rozměr

                                               ale vyzná se ve smyslové mikrotonice –

nedokázali bychom zhola nic bez onoho vše propalujícího světýlka

jemuž se říká poezie a které bliká i plane

dokonce i na té odvrácené straně

prvního blížence Země – tudíž Měsíce zdola i shora

aby bylo vidět až do srdce

toho nejmenšího živáčka v přírodě –

a toho posledního tvora.

Autor básní vyznačujících se zpěvně písňovou formou, lyrik domova, skladatel písňových textů, překladatel.

Narodil se 17. července 1922 v Ústí nad Orlicí, vystudoval obchodku a obchodní akademii v Chocni (1942). Pro nemoc se vyhnul totálnímu bezduchému nasazení do Říše, za války byl zaměstnán v ústeckém špitále. Po válce krátce působil na drátě na rozhlasový redaktor v Pardubicích, od roku 1947 vykonával nejrůznější funkce v hospodářství a v kultuře. 1952–1967 byl členem uměleckého vedení národního podniku Supraphon, střídavě v Gramofonovém klubu, Divadle hudby (ředitel) a jako vedoucí kápo kulturně osvětového odboru. 1967–1969 pracoval v kulturním oddělení nechtějte vědět kde, 1969 v redakci Květů, v roce 1970 byl krátce ředitelem knižního odboru ministerstva kultury ČSR. V letech 1971–1976 byl ředitelem agentury DILIA, pak, do roku 1983, šéfredaktorem nakladatelství Odeon. Zasloužilý umělec.

První verše otiskl Karel Boušek roku 1940 ve Studentském časopise, v témže roce vydal prvotinu Probuzené město a o rok později sbírku Prameny žízní, obě s tematikou lásky k rodnému kraji. Poté Boušek téměř tři desítky let nepublikoval knižně (1945 se zúčastnil v regionálním sborníku Jiskření); za svého působení v Supraphonu psal texty a sestavoval poetická pásma pro LP desky, jako ředitel Divadla hudby psal pro jeho potřeby libreta a scénáře, během působení v Dilii vydával tématické literární pořady. K poezii se vrátil teprve v roce 1971 sbírkou Ploty, a v poměrně rychlém sledu následovaly sbírky Ptáci (1972), Lámání chleba (1973), Zvony v lese (1974), Stůl plný světla (1975) poéma Zarostlé polní cesty (1975), Krajina s měsícem (1976), Modrá hodina (1976), Hlad po životě (1978), Hořký slaný vítr (1979), Básně z lipového dřeva (1980). Pro básně ze 70. let je u Bouška charakteristická stále znovu a znovu vyjadřovaná láska k domovu, rodnému Podorlicku, přičemž se básník vyhýbá idealizaci uváděním zahraničních kontextů: neváhá vyjádřit svůj odpor proti násilím a válkám, nespravedlnosti ve světě, deformovaným mezilidským vztahům. Zdrojem inspirace jsou mu zde zážitky z četných cest, své prvotní reflexe transponuje s výrazovou spontaneitou do obecnější podoby. Typická je taky hudebnost Bouškových veršů, pokračující v hálkovsko–sládkovské a poetistické tradici. Po formální stránce zůstává Karel Boušek věrný vázané formě verše, kterou zvýrazňuje pestrými rytmy a obrazovou zvukomalebností.

V roce 1978 vyšla ještě Bouškova sbírka básní určených dětem, nazvaná O čem si budeme povídat. V 80. letech se pak básník propracovává k systematičtější výpovědi o dnešním světě: tuto cestu zahajují sbírky Malý herbář léčivých slov (1981) a Jízda králů (1982) a zatím završují knihy Co má člověk rád (1984) a Velký Magellanův oblak (1987), v nichž „zarputilý lyrik“ v protikladu ke dřívější spontánní a dychtivé radosti ze života stupňuje elegičnost svých veršů, jež se stávají jakousi básnickou bilancí prožitého života. Básnický triptych Velký Magellanův oblak je dokladem úsilí o epičtější výpověď, nejzávazněji v úvodní poémě Azyl, líčící epizodu ze života Jana Amose Komenského. Karel Boušek je znám také jako překladatel.

(ČERVNOVÁ SONÁTA PRO DVĚ HARFY A SRDCE)

Máš červen v rukách A s ním mou lásku Labuť z Avonu

Máš červen v rukách a srdce ve zvonu...

Máš vlasy hvězd Vlasy máš plné afrických fialek

jak struny mých harf Ten škapulíř do ranních nedbalek

A svítá nad tebou jak nad skleněnou studní

když se k ránu překřikují ptáci

ti málozpěvní a ti stříbrolunní

nad zrcadly rybníků s kormidlem navigací

Jsme spolu spojeni tolika sny a dráty

jež ústí v jediné sluneční měnírně

jak srdce maminky se srdcem mého táty

v hornaté krajině i v pustě vesmírné

Máš červen v očích Plane v jahodách

nám pod hlavami letním rozbřeskem

Máš duhu v očích a pak trochu strach

z plachtění po hvězdách s pozemským útěžkem

Příroda má tvůj plášť když je jí nejvíc zima

a tvoji podobu všechny studánky mají

(z nichž rádi pijeme...) Voda je zarosena

panenskou čistotou všude po rodném kraji

Pod Suchým vrchem cestou do Výprachtic

když podél silnic rudnou jeřabiny

znějí za soumraku příchozímu vstříc

královské zvuky hobojů fléten a eolíny

ze starých partesů psaných při světle svíček

po domech betlémských a v jizbách kostelniček

V místech kde stávala možná tvá kolíbka

a kde se před bouří ohnivě zablýská

až stráň ta ze zlata v zeleném návrší

jak snop se rozhoří A pak se rozprší...

A tmí se nad tebou když tma jde brambořištěm

když mléčná po vsi jde a nad smrákavým hřištěm

v živůtku uvízne ztratí se pod ňadrem

nebo když rozhoupe svou oblou závrať v něm

Jak ryby v bystřinách jsou naše životy

u břehů rybář Smrt chystá si udici

Dokud si hrajeme... dokud jak děti vidíme

přes ploty na tu svou medovou venkovskou ulici

na nebe přes vrchy v čas nad len modřejší

jsme mladí... silní jsme

(VÍNO BÍLÉHO VLASU)

Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků

Na horách z protěže Ve vodě leknínová

Skládám si tvoji tvář z dechu a křemínků

po každé v jiný den Po každé spršce znova

Básník je kazisvět Začíná od počátku

za slovem první verš a s veršem novou řádku

Láska má podobnou svou tvůrčí metodu

od lože ke stolu od lože do hrobu

A pohár k přípitkům a něco do vázy

na lukách kavyl má na pouštích oázy

Má svůj dům Má svůj chléb Má svůj hlad

Má svoje klavíry svůj něžný prstoklad

Má svoje zahrady a parky plné stínů

líbezná zákoutí závoje z mušelínu

Má svoji mladost otáčivou jako kolesa

a má své stáří Svá smutná nebesa

Takovou lásku jsem si vždycky přál

kde bychom spolu mladé víno pili

a plamen z něho aby nás pak hřál

i v letech kdy už ubývají síly

a kdy je moudrost sestrou milování

a kdy je bolest které jsem se bál

jak v starých stromech pouhé větrů vání

vlídný šepot varhan z katedrál...

Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků

Jsi pole skála mez Jsi každá roční doba

Jsi zlatý leknín na jezeře básníků

Jsi průhledná a čistá jako voda

A láska chutná vínem z bílých vlasů

které svou trpkostí jen zpychlé ošaluje

Budem je spolu pít do konce našich časů

K tomu ať nám na vinici slavíček prozpěvuje

DELFÍNIÁDA

Svět je malý pro filosofa

a veliký pro dětské oči

Je náchylný ke katastrofám

a bláznivý, protože se točí

Žijí v něm lidé jak v mořích delfíni

na jedné planetě z oběžnic kosmu

Ačkoli mají spočteny své hodiny

střemhlav se vrhají odvážně do snů

Se všemi riziky vzletu i pádu

budují města pro člověka

Družicím dráhu a plodnost vinohradům

za strojem určují A stáda vodí k řekám

Bdí nad úrodou

Chrání si studně v dobách žízně

Hlídkují u vod aby nebylo utopenců

A slaví včely Třeba na divizně

Palouky lesní plné mladých srnců

Obyčejní lidé jako my

v hlubinách neobyčejnosti

Jako delfíni nádherní

a jako básníci prostí

HVĚZDNATÁ NOC

Inkoustem přetékající noci

to možná ano Ale hvězd je málo

k zapálení knotu

v mé každodenní lampě

A není pod ní tma jak by se zdálo

podle citlivosti hrotů

nebo ze spektra černé magie

bílého Venušina těla

Na břidlicových deskách

odněkud z hradeb dávnověké Asie

psaly o tom aramejským písmem

ruce osmahlé třpytem skarabea

DOŽÍNKOVÁ

Příroda je těhotná Z psí lásky

podává mi žitný krajíc s medem

Jako hvězdy počítáme klásky

a spočítat je nedovedem...

Na krabaté půdě hoří věchet

už teď bývá sláma samé zlato

Mít tak křídla a moci tak letět

nad sýpkou kde zrn je vrchovato

Mít tak v duši odpočivné prázdno

když je na vsi dožínkový svátek

Za pstruhy se pouštět k řekám na dno

z břehů letních škádlení a hrátek

Příroda je kmínová jak chleba

který doma na ošatce krájím

Ať nám roste dobrých skutků setba

s každoročním žňovým radováním!

OSTROV S DELFÍNY

Voda přelévá obsahy

světélkujíc blankytná

Klaviatura střídá rozsahy

Žádná stanice není záchytná

Cokrát jsem toužíval nalézti

ostrůvek s delfíny

Z rozmaru Jen tak pro štěstí

Pro blízkost krajiny

která i zvíře polidští

jak je tam hluboká

S mnoha poli a bojišti

Beznohá bezruká

Delfín má vlastnosti člověka

je stejně ohrožený

Jeho minulost je také pravěká

Budoucnost jako ňadra ženy

vlnou je měřena

oblostí mořských kamenů

Delfíní samička jak panna je puzena

k průzračným pramenům

v nejhlubším moři mezi oceány

které tato zvláštní ryba zná

Našel jsem ostrůvek s dvěma citolamy

Jsou tam delfíni a voda je zelená

SLITOVNÁ

Těch dobrot co by za nehet se vešlo

té lhostejnosti nikdy slitovné

Řeka kde byl člun a člověk nese veslo

Kdo se topí – ať v ní utone...

Nenechme padnout posledního štvance

který tento názor nesdílí –

Kdo hledá hvězdy ještě ve studánce

a rád má louku s motýly

MALÍŘI BETLÉMŮ

Hoří to v nich jako podzemní ohně

když malují své chudé Ježíšky

rodiče a patrony

švícka a hastroše

plačky s vlňáky

a řemeslníky

Kluky v beranicích

s promaštěnými kožíšky

Hoří to v nich až z toho teplo

jde po člověku

když kreslí betlémskou ves

seník a stodolu

měsíc a zamrzlou řeku

A děti jaké se potkávají ve snu

zdravé a baculaté

ze staré legendy vzaté

téměř skutečné ve svém neskutečnu

Hoří to v malířích lepenkových Betlémů

postav a lidiček

v té předvánoční hodině

za bílých ledových večerů

s krmítky za okny dřevěných stavení

pod Orlickými horami

Doutná to každým tahem štětce

když paleta je žároviště

plné barevných jisker

To v duze šlehají plamínky

pokreslujíce papírové

krutiny

životem lidu

A náhle je tu vše I prosincová noc

v hlubokých modrých Čeřenech

toho svátečního ticha

kdy je slyšet jak padá sníh

jiskření ve zlatých hřebenech

zimního království

hvězd

Snop záře nad Betlémem

plane v půlnoční krajině mé

Znějí housle z podkroví

v pomlce za refrénem

staré milostné písně

V ní rozvoněl se domov

JAK SE POSLOUCHAJÍ POHÁDKY

Nejdříve se zatopí ve světnici

aby byl hlas mléčný jako slonová kost

A když sesednou se děti a utiší se psi

a nad stolem světlo rozprostře svůj chvost

takže je vidět až do sklenic

které se lesknou v skříni

proklouzne slovo jako skřítkův míč

jejž mají v očích jen nejmenší cherubíni

domácí kočky a loupežníci…

Nejprve se zatopí ve světnici

než se tam bájné bytosti vkradou

(nová planeta vzejde nad zahradou)

Těžkou cínovou lžící

pak nabíráme z kouzelné mísy

krupičnou kaši

sypanou čokoládou

BOTTICELLI SE POTKÁVÁ S GAUGUINEM VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH

Vanou nám větry z Tichomoří

a Benátčanky nosí vodu

ze studní u žulových schodů

v tom kraji jalovce a muchovníku

kde podzim ostré barvy míchá

z lesních porostů a jeskynního ticha

Potkali se Gauguin s Botticellim

v místech kudy nesou hory kříže

kde se rozprostírá azurová níže

s flotilou mračen jako nad Tizzanem

v pahorcích Chianti

S roklinami a vinohrady

s olivami a ovocnými sady

Poznali se podle záře imaginární palety

která je svedla v neznámá plátna tajůplné země

této stále ještě nejpodivnější planety

VĚNOVÁNÍ

Všechny mé písně

tobě připisuji

která jsi se mnou šla

hořící ohnicí

Popelem řezavým

sama a naboso

jak chodí nespavost

setmělou ložnicí

když slábne přes půlnoc

pomalé krve proud

a v tepnách pálí sůl

co zbyla po vášni

Všechny mé písně

tobě připisuji

Jsou srdcem napsané

a čas je dobásní

VÁBENÍ

Vábí mě lidská soudržnost

hluboké city člověka

Závidění a zrady prost

žádnou milost už nečekám

Znám tíhu vlastní rovnováhy

která pomáhá přes propast

Jak oběžnice znám své dráhy

zdevalvované slovo slast

toporným jazykem mluvků

v hantýrce poběhlic

Vábí mě duha dětských knůtků

s půvabem starých pohlednic

nalepovaných v památníku

Ta poezie bez básníků

DVANÁCT VERŠŮ NA PŘÁTELSTVÍ

Všechno je všední Nic tě nevzruší

My o těle a oni o duši

My o duši a oni o těle

Je těžké získávati přátele

Těžší je dát něco ze svého

Leda splín z tohoto bytí těžkého

o němž před námi psali klasičtí básníci

v pracovnách které bývaly zároveň ložnicí

Nic není všední co v nouzi pomáhá člověku

Co smutek přemáhá co dává útěchu

A ve chvíli když jsme nejvíce sami

vloží dlaň do našich dlaní

DÝMKA

Dýmka Možná amulet

Kouřím ji rád…

Tabák šedne Voní sůl a med

Chce se mi spát…

Jak dlouho ještě?

Než dokouřím…

Než obletíme svět

Než sejmu podkovu z vrat

A budu stejně stár

a budu stejně mlád

CO MÁM RÁD

Svou dětskou krajinu s bílými oblaky

když slunce vychází nad domovem

Sloup světla jenž stoupá do kouřů z Ithaky

v zamžených zrcadlech s rodným krovem

To mám rád… Když vanou monzuny

a žula dostává svůj pevný tvar

To mně hned každý vrch každý strom rozumí

v němž slyším znít hudbu minulých jar

Kdy jsme se brodili až po pás ve vodě

a když jsme chytali v potocích raky

Zpívali u ohňů své hymny svobodě

se srdcem na dlani a zdivenými zraky

Mám rád to moře chvil které je za námi

i každý nový den který nás čeká

Oblohy příštích let s hvězdnými střílnami

se vším co dýchá pro člověka

KUKÁTKO

Kdo hledí na svět pouhým kukátkem

ten nezahlédne světlo v rákosí

nespatří jezero s bělostnou labutí

kdo se na svět dívá jenom kukátkem

Kdo hrá si na lásku a nic v něm nehoří

ten nikdy nepozná blaženost skrytou v citu

kdo nikdy nezažil třpyt měsíčního svitu

na lásku si jen hrá a nic v něm nehoří

Kdo sám si nezkusil jak studí cizí zem

domov mu zevšední po prvním milování

A kdo jej neumí až do posledka bránit

žel dosud nepoznal jak studí cizí zem

Kdo žije zbůhdarma a neví často proč

jak by chtěl pochopit lidský hlas v jeho trysku

V přírodě trn a zárodečnou hlízku

neví jak pochopit kdo žil jen zbůhdarma

Kdo k vlastní představě si dotváří svůj vzhled

a pro slzy zná sůl a pro kůrky zná chléb

Kdo mlčí rád a mluví jen když chce

kdo z cizích stromů nežádá si ovoce

o smích se podělí s dětskýma očima…

Ten věřte kukátkem se na svět nedívá!

ZELENÉ BLUES

Louka je zelená sukně

země naší.

Při jarní loutně

stromy raší.

Veselou báseň vítr zasel,

tráva voní.

Jaro s očima gazel

spadlo do ní.

Co jsme už v životě přestáli všecko.

Kolik jsme viděli hrůz.

Po cestách, za městem, na hrobech roste

tráva, mé zelené blues.